Politická uskupení stojí (kromě ideálů) na lidech, kteří je představují a vedou. Lidé sami o sobě se v jádru nemění. Proto i samotná politická uskupení jsou zevnitř nereformovatelná, bez většího tlaku z venčí.
„Státy se udržují ideály, z nichž se zrodily“ (T. G. Masaryk). Ideály patří k lidem. Jedinec nebo skupina je formulují a vznikají politická uskupení, strany a hnutí. Jejich protagonisté mají možnost své představy i realizovat a naplňovat. Deklarované ideály a jejich plnění, jsou dvě strany jedné mince a měly by být o jednom, známá „jednota slov a činů“. Pokud se tak stane, je to dobře a jejich představitelé jsou úspěšní. Pokud se ale nestane, např. když se „káže pít vodu, byť se pije víno“ a překročí to mez únosnosti, přichází jejich neúspěch. Myšlenku T.G.M. o státu a ideálech je možné interpretovat také jako „politická uskupení se udržují ideály, z nichž se zrodila“. A zase, pokud se tyto ideály naplňují, je dobře. Jestliže ale protagonisté těmto ideálům nedostávají nebo se jim zpronevěří, potom vzniká napětí a ozývá se volání po zlepšení, změně, reformě.
Je ale otázka, zda je taková reforma politického uskupení uskutečnitelná jen z jeho středu, nějakým vnitřním, konsensuálním, programově řízeným procesem, bez potřebného tlaku zvenčí? Zda se takové uskupení dokáže samo reformovat a průběžně zlepšovat? Představitelé stran, které ne zrovna uspěly v posledních volbách mluví o tom, jak budou analyzovat, hledat, měnit, vylepšovat se, ... . Je to možné? Není to možné? A pokud není, musí takové uskupení nakonec zaniknout? Případně, musí se „proměnit v popel“, aby později z něj vzešlo jako nové, obrozené, byť se starou značkou a oprášenými ideály (ty už ale musí odpovídat skutečným potřebám a požadavkům doby a jejich lektorátu)?
Teoreticky to možné je, ale ve skutečnosti tomu asi tak nebude. Proces případné změny vždy ovlivňuje, jak hluboké kořeny daná politická formace už zapustila, jak široká chapadla roztáhla, jak velké moci dosáhla, jak velké prebendy a kolika jejím lidem z toho plynou. Čím hlubší kořeny …, tím hůře jsou změny proveditelné (což ale neznamená, že k nim vůbec nedojde). Nakonec z toho všeho vyplyne, že jakákoliv reforma politického uskupení, prováděná jen zevnitř, je tak jako tak zcela nereálná, neuskutečnitelná. Člověk podstatu svého myšlení a svých zvyklosti jen tak sám a ještě ze dne na den nezmění. Sám sebe nezbaví moci a prebend, kterých nabyl. A že se sám dostává do rozporu s ideály, prostřednictvím nichž se ke všemu dostal? Schová se za systém, kolektivní vinu, alibismus (proč zrovna já bych měl …., když spousta jiných ….).
Takže stejně, jak nebylo reálné zevnitř reformovat KSČ v roce 1968, nebylo možné očekávat a nutit ji k tomu, aby se sama reformovala po roce 1989 (jestli to vůbec bylo nakonec nutné). Podíváme-li se zpět do někdejšího Sovětském svazu, Gorbačovovy upřímné snahy o reálné zlepšení, o perestrojku politiky, strany a státu, byť při veškeré snaze o zachování „status quo“, stejně vedly jen k jejich nezadržitelnému rozpadu a s tím rozpadu celého východního bloku (vše se proměnilo v popel). Politických uskupení u nás, které se z takových důvodů nenávratně ztratily v propadlišti dějin, máme už několik. A co ti, kteří pohořeli, aby opět vstali z popela a došli svému obrození? Nejsou to jen, dnes tvářící se tak, Lidovci. Aby se u nich něco změnilo, museli propadnout ve volbách, nedostat se do parlamentu a teprve potom „staří matadoři“ se stáhli do ústraní a uvolnili prostor pro novou generaci a inovované ideály. Už v devadesátých letech to byli „tradiční socdemáci“, kteří se propadali k samotné hranici volitelnosti. Po „přímých pamětnících socdemácké historie“ musela přijít nová generace s novými vizemi, která stranu přivedla k pozdějším politickým úspěchům. Dnes, asi po dvaceti letech, tato strana stojí před další nezbytnou reformou sama sebe, generační obměnou. Uvidíme, zda stejně tak bude muset zase projít „svým popelem“. V duchu předchozího je to více než pravděpodobné, protože ti, kteří „sklízejí“, se o to a své zdroje nenechají jen tak připravit. Abychom ale nezapomněli na ostatní, tzv. „tradiční nebo standardní politické strany“. Některé se v popel už proměnily a čekají na svou případnou obrodu. Ty ostatní se zatím připalují, blížíce a balancujíce tak nad hranici své volitelnosti.
Pokud od některé politické formace očekáváme její reformu z vlastního popudu a ve vlastní režii, tak s největší pravděpodobností se jí nedočkáme. Žádná nebude. Pokud se o ni nepřičiníme sami zvenčí, seriózním veřejným míněním a ve volbách. Žádná slepá náklonnost, loajalita, oddanost a fanouškovství jako k nějakému fotbalovému klubu, …., nikam nevede a do politiky by patřit ani neměla (hraničí s manipulací).
Vše na světě má svůj životní cyklus. Jak příroda, tak historie ukazují, že nic není věčné a platí to i pro politické strany a hnutí (proto slova tradiční nebo standardní zakládají na pochybnosti). Přestože některé se již domnívaly, že to tady mají na věky, realita života jim vymezila jejich konečnou životní dráhu a místo. Takže nechtějme a nehledejme žádná neměnná, definitivní a věčná řešení. Netrvejme na nich, protože nic takového není, neexistuje. Každá doba a okamžik má a potřebuje své. To se opět po nějaké době přežije a bude muset nastoupit nové. "Kvalitáři" uvádějí, že „jednou z mála jistot na světě je jistota změny“. Proto nám asi nezbývá, než přicházející změny brát na vědomí a akceptovat je. Nebát se jich (nenechat se zastrašovat) a naučit se s nimi žít. A nakonec se starat, aby náš přístup a naše řešení „byla vždy o něčem a k něčemu dobrému vedla“, byť nikdy nebudou definitivní a ani na věky. J. Werich: „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl, ….“.
