Špatná reklama je také reklama a lidé věci znalí tvrdí, že v určitých ohledech je dokonce ještě účinnější, než ta dobrá!?
Když někdo při práci pro veřejné blaho narazí na problém a rozhodne se jej řešit tím, že vstoupí do vysoké politiky, stanoví si konkrétní cíle, kterých chce dosáhnout, tak je to chvályhodné. Ještě lepší je, když se mu nakonec podaří ty cíle i naplnit a věci změnit k lepšímu.
Jenže co potom, když je splněno? Naplněné cíle už logicky žádnými cíli nejsou, přičemž samotná hra se zalíbila, zachutnala a chtělo by se v ní dál pokračovat.
Pro takového člověka je asi těžké nepodlehnout pocitu, že se za tu dobu stal povolaným a navýsost pomazaným. Proto, aby mohl dále pokračovat, často mu nezbývá, než si nové cíle začít vymýšlet a nebo sloužit někomu jinému (pro dosažení cílů jeho). Jenže umělé cíle neodrážejí reálné potřeby voličů a při službě jiným se často sklouzne ke známému „účel světí prostředky“. Nakonec můžeme zjistit, že nám tito lidé už nenabízejí žádná potřebná řešení, ale nabízejí jen sami sebe.
Názorný příklad podává ČSSD těchto dní. Skutečné potřeby voličů tady asi známé moc nejsou, protože až při zjištění řádného propadu volebních preferencí se urychleně začnou vymýšlet témata a cíle, které by aspoň trochu zaujaly. A k tomu se přidá intenzivní hledání „nějakého Delona a Belmonda“, který by stejně tak zaujal. Ale přitom se to nesmí dotknout žádného z dosud zúčastněných.
A nebo jiný. Když Petr Gazdík, co by starosta jedné „Horní dolní“, se osobně potkal s problémem rozpočtového určení daní, které bylo pro obce a malá města nevýhodné, rozhodl se, že věci změní a vydal se do vysoké politiky. Aby svůj cíl splnil, tak „musel se sice upsat čertu“, ale nic není zadarmo, každý z nás musíme čas od času na oltář vlasti přinést nějakou tu oběť. Nakonec svého cíle dosáhl, rozpočtové určení daní se nějak upravilo, obce a malá města si polepšila. Chvála Petru Gazdíkovi.
Jenže asi vyvstala otázka: „Co teď, co dál?“ Jak se udržet a dál pokračovat? A tak se nám dotyčný znenadání a ze dne na den objevil v médiích jako „novopečený vůdce občanského neklidu“. „Sám svým (nepřehlédnutelným) postojem zodpovědného a vzorného ústavního činitele, se srdcem na dlani, vyjadřoval svou nelibost vůči nemístnému chování hradu, vymezoval se proti účasti na sváteční ceremonii státního a celospolečenského významu na pražském hradě a svolával na Staroměstské náměstí shromáždění lidu, protože situace v našem státě je vážná a neúnosná, státní svátek je potřebné řádně a důstojně oslavit, když to hrad nedává, upozorňoval, že je potřebné se opět scházet a nést takové to poselství napříč celou republikou jako před léty, a že 17. listopadu to bude zase velké a uvidí se …..“ (pozn. nejedná se o doslovné citace).
Sejde se týden s týdnem, a jednomu se začne zdát, že "náš vůdce" se z TV obrazovky nějak pomalu vytrácí. A tuto neděli v Partii na Primě se z jeho úst dozví, „že to ani tak moc nebylo, jak se to někomu jeví …., že šlo jen o důstojné uctění svátku naší státnosti .…, že na nikoho to nemířilo, nikoho to nekritizovalo, nemělo urazit, …., a úplně nakonec, že u oslav 17. listopadu on sám tady ani vůbec nebude, protože na ten čas mu asi „parlamentní cestovní kancelář“ naplánovala důležitou zahraniční služební cestu, což před týdnem nemohl vůbec nevěděl“.
A teď kontrolní otázka: „Kdo tady asi má Černého Petra?“
P.S. Na zvážení. Kdyby Petr Gazdík, co by ještě dřívější kantor a nyní nový neuvolněný radní pro školství Zlínského kraje, vzal tuto pozici na plný úvazek a jako uvolněný krajský radní se skutečně naplno věnoval rozvoji vzdělávání v regionu, byl by to zase jednou potřebný, smysluplný a užitelný cíl a počin. Zatím to opět zavání jen nějakou formálností a nevěrohodností.
