Co dělat? To je otázka.

Existuje princip určitých vzájemně svázaných a neoddělitelných pohledů a otázek, které dnes nabývají obecné platnosti napříč celou společnosti (rodina, firma, instituce, stát, ...): Jsou to: „Co?“, „Jak?“, „Kdo?“ a „Kolik?"

V jednom z diskusních příspěvku (jako reakci na článek někoho jiného) jeho autor říká: „… ale vidno, že dokážete, stejně jako mnoho občanu v CR, psát a mluvit jen o problémech, … podobné články čtu s důvěrou a prahnu po naznačeni nějakého osobního hlediska pisatele, jak si představuje nápravu, … zase jeden Čech, který nedokáže nic jiného, jen naříkat, čekající, až tu nápravu za něj někdo udělá … .“ Tolik citace ze zmíněného diskusního příspěvku.

Skutečně snadnější je mluvit a psát o věcech, které se nám nelíbí, než k tomu ihned přidávat i konkrétní racionální řešení. Proto se také této bohulibé činnosti věnuje podstatná část našeho národa, a stránky i tohoto webu jsou poměrně hodně takto frekventované. U piva se často dočkáme i těch zaručeně správných a účinných řešení, jenže ty stejně jak rychle se objevují, tak rychle se také i ztrácejí.

Ale i kdyby zůstávalo jen u toho „naříkání si“, tak to není tak úplně málo. Dokázat existující problém „pojmenovat a prohnat jej diskusí“, je jeden z prvních kroků každého systémového přístupu k řešení jakéhokoliv problému obecně. A nedávno jsme měli možnost poznat (ve dnech kolem posledních dvou svátků, 28.10. a 17.11.), že veřejné mínění a hutná veřejná diskuse, skutečně dokážou své (doufám jen, že existence těchto webů nebude v blízké době zrušena z důvodů „zvýšení účinnosti boje proti terorismu“).

Co dělat, aby nám bylo zase o něco lépe? To je otázka.

Ve značně exponovaných oblastech, jako je např. prostředí reálného byznysu (nesmlouvavé tvrdé konkurence, nezbytnosti dosahování úspěchů, kde otázka úspěšnosti je současně otázkou zachování vlastní existence ...) je mimo jiné vnímaný a využívaný "princip čtyř vzájemně vyvažovaných určitých základních otázek", které spolu neoddělitelně souvisí:

1. Co? (… co chceme, kam směřujeme …)

2. Jak? (… jak na to, jak to udělat …)

3. Kdo? (… kdo to dokáže, tedy kdo to udělá ...)

4. Kolik? (… kolik to stojí, kde na to vezmeme …)

Kdyby to někomu připomínalo "zdravý selský rozum", tak určitě v takovém vnímání věci nebude ojedinělým. 

Historie ukazuje, že zaměřit se a protěžovat jen jednu z nich, vůbec nevede tam, kam bychom chtěli a naše problémy neježe neřeší, ale naopak generuje problémy další.

S určitou mírou nadhledu a zobecnění můžeme vnímat a říct, že např. středověk si zakládal především na otázce „Kdo?“ (je to doba zvučných jmen a období "toho, či ono"). A tak jednotlivci, či skupiny, s mečem v ruce si podmaňovali životní prostor kolem sebe. A otázky „Co?“, Jak?“ a „Kolik?“ nebyly tím hlavním, byly jaksi podružné, doprovodné. 

Nedávné režimy se snažily demonstrativně protěžovat otázku „Co?“ (ideje, lepší zítřky pro člověka, pro lidi, všichni stejně, každému podle potřeb, … ). A bylo úplně jedno „Jak?“ (dosáhneme toho, i kdyby neměl zůstat kámen na kameni …). Za „Kolik?“ (ať to stojí, co to stojí, peníze nejsou to hlavní, pro nás tolik neznamenají …). Snad jen, vždy se přece jen řešila otázka „Kdo?“ (kteří budou ti vyvolení). Jak se tyto ideály nakonec naplnily, to víme. 

Po revoluci jsme zase vše uchopili úplně z druhého konce. Mantrou všeho se stalo „Kolik?“ (tj. peníze, finance, kapitál, jejich pohyb a hromadění). A až někde v pozadí zůstává vlastně „Co?“ (to dnes není až tak podstatné, hlavně když peníze tečou a točí se, protože peníze dělají další peníze). Stejně tak není podstatné „Jak?“ (účel světí prostředky, vše se hodí a nakonec, každý je přece strůjcem svého štěstí, takže co?). Jen se opět tak trochu řeší otázka „Kdo?“ (kteří dnes jsou ti vyvolení). Kam to všechno vede a jak to jednou skončí, o tom si dnes namlouváme ledasco "všichni navzájem a každý sám sobě". 

Ale, stejně tak, jak se historicky ztratila dominance otázek „Kdo?“ a „Co?“, a jejich váha se vrátila tam, kde má být, stejně to časem dopadne i s otázkou „Kolik?“ (pokud si ale do té doby opět nevygenerujeme nějaký celosvětový průšvih). 

A tak k vyzkoušení a ověření nám zůstává ještě dominance otázky „Jak?“ O čem to bude? Těžko říct. Ale můžeme se domnívat, že může dojít k určitému "uzavření a naplnění se kruhu". Že to naše „Jak?“ si může představovat jako dobu pochopení věci, že náš úspěch a naše budoucnost přece jen spočívá v respektování všech čtyř uvedených otázek jako celku a ve vnímání nezbytnosti jejich vzájemné vyváženosti (není možné, aby jedna dominovala na úkor ostatních).

Z toho pohledu, dnešní charakteristické dělení politik, stejně jako i politických stran, na levé a pravé, existovat stále může a bude. Ale těmi úspěšnými budou jen ti, kteří se nebudou takto vyhraňovat na jednu či druhou stranu a nebudou se vymezovat vůči té straně druhé. Úspěšnými budou ti, kteří budou dělat politiku "pro všechny lidi, pro všechny voliče a společnost budou vnímat jako jeden celek, byť různorodý a pestrý, ale přece jen harmonický".

„Pravicová“ politika zakládá především na tvorbu zdrojů, rozvoj, inovace, pokrok a lepší budoucnost společnosti (pro ty, kteří to nakonec přežijí …). "Levicová“ politika upřednostňuje především lidskost, bezpečnost, smír uvnitř, mír ve světě a únosnou budoucnost společnosti (pokud ale ta sama sebe nevyhladoví …). Pozn. Nenechejme se zmást skutečností, že tady byly a jsou strany (a to i před r. 89), které se samy označovaly nějak, ale jejich skutečná politika byla úplně jiná a o něčem jiném. 

Možná právě tady je náznak odpovědi, proč naše tzv. standardní politické strany zažívají takový propad a ústup z politické scény (i se svými údajnými zcela jasnými a čitelnými politickými programy ...). Místo nich se na výsluní dostávají uskupení, která sice neřinčí svou jednoznačnou ideovou vyhraněností a vymezováním se vůči ostatním, ale která zato pochopila, jaké jsou potřeby jejich lidí, kteří je volí, když už máme tu demokracii, a jak má politika pro lidi vypadat. A jestli tohle pro někoho není jasně daný, srozumitelný a čitelný politický program, tak zítřek mu asi ukáže, že to je skutečně jen a jen jeho vlastní problém, se kterým se bude muset také sám vyrovnat.