Denní harmonogram fotra na mateřské dovolené

Když jste každý den zavřený doma s malým dítětem, rychle vyprchá takové to hezké pozlátko, kdy si vychutnáváte všechny jeho pokroky. Každý den je stejný, všední a hmatatelné zážitky popřípadě viditelné pokroky jsou ojedinělé, náhodné a nárazové. Ze života se stává rutina. Já osobně jsem propadl apatii, a pokud Čeněk z ničeho nic nezačne levitovat, hrát na housle nebo po mě střílet z pistole (tuto kratochvíli očekávám, až bude Čeněk v pubertě), nic mě jen tak nerozhodí. Trvalo to sice nějaký čas, ale nyní si to všechno krásně sedlo, režim je pravidelný, spánek ojedinělý a každý den stejný:

4:00 – 6:00 – V tomto hrůzostrašném časovém rozmezí ráno Čeněk vstává. Zde se láme chleba. Zde se uvidí, kam bude celý den směřovat. Čeněk slavnostně zahajuje nový den výkřikem, aby všichni v okolí odtušili, že Čeněk slavnostně zahájil. Je nadmíru důležité, jak se Čeněk vyspal. Pokud se vyspal dobře, má dobrou náladu a jeho ranní slavnostní výkřik je plný optimismu. To pak hned zavládne domácností pohoda. Čeněk se vymrští a pověsí se za kolotoč nad postýlkou. Houpe se, vříská, slintá a dělá ze všech otvorů bublinky. Občas kolotoč zlomí a to pak musím přispěchat já s izolepou a urychleně zjednat nápravu, aby se mohl Čeněk opět slavnostně za kolotoč zavěsit a opět ho zlomit. Kadence houpání a ulamování je taková, že aktuálně je kolotoč více izolepa než kolotoč. Už se ani netočí, ale to nevadí.

Pokud se Čeněk vyspal špatně (zdálo se mu o žirafách, které nesnáší nebo něco podobnýho), je jeho ranní slavnostní výkřik ponurý, temný a emo. Následuje ranní zlostné uprdnutí a pak řev. Postaví se v postýlce a začne nadávat a házet zlostné pohledy. Pokud mě zahlédne, vyhrožuje mi pěstičkou a mrští po mně dudlíkem. Jelikož je ještě malej a neschopnej, tak mě netrefí, takže je ještě víc nasranej a zalyká se.

Nehledě na Čeňkovu náladu ho nakrmím, přebalím a vezmu s sebou do postele k Nataše, kde Čeněk vždy pořádá malou ranní párty s Panem Pandou a hračkami. Nataša je odkloněna do nejzazšího koutu postele, kde se snaží dohnat spánkový deficit před tím, než půjde do práce a snaží se co nejvíce stranit párty. Párty je však v plném proudu, Čeněk vyhlašuje pánskou volenku a tedy odchází v dobré víře vyzvat Natašu k tanci. Čeněk ještě neumí tančit, tak Natašu aspoň kousne do tváře a nebo jí dloubne do oka a pak si zatleská. Má radost. Nataša radost nemá. Já také radost nemám, jelikož Natašin hněv padá na mou hlavu, protože nejsem schopen zkrotit dítě. Nataša ale neví, že Čeněk zkrotit nelze a až bude velký a silný, tak mi zlomí holeň. Bude lámat holeně na potkání.

8:00 – Snídaně. Nataša se už odploužila do práce a my máme s Čeňkem byt jenom pro sebe. Může začít pořádná pánská jízda. Pánská jízda začíná přesnídávkou, kterou je potřeba rozmatlal po židličce, po obličeji, po vlasech a po tátovi. Podle mě Čeněk přesnídávku vůbec nejí a jenom jí prská, patlá a hněte. Jakmile Čeněk přesnídávku dostatečně rozšíří po pokoji a po lidech v okolí, zatváří se rozpačitě a tím zadá povel ke kontrole úrovně a stylu posrání, což je takový jeho kolorit, který provází ranní mejdan. Ranní posrání bývá velkolepé a nezřídkakdy bývá Čeněk posrán až na zádech. To je pak pánská jízda v plném proudu a přebalování hezký okamžik pro všechny zúčastněné.

Přebalený a vydrhnutý Čeněk následně putuje i přes značné protesty do klece (dětská ohrádka), kde setrvá, dokud se nenasnídám já a dokud v bytě trochu neuklidím. Díky Bohu za klec. Nebýt jí, tak už jsem dávno ve vypolstrované místnosti ve svěrací kazajce a dělám „brm brm brm“.  Nataša někde vyčetla, že pokud se děti dávají často do klece, špatně se rozvíjejí a vyrostou z nich povaleči a pobudové. Z toho důvodu mi během dne namátkově volá a kontroluje, jestli Čeněk není v kleci a jestli ho dostatečně rozvíjím.

9:00 – 10:30 – Dopolední program. Dopolední program spočívá v tom, že Čeněk chodí po místnosti, ničí věci, padá a řve. Já chodím za ním, uklízím a zvedám ho ze země. Dopolední program nesnáším. Navíc kolem desátý volá Nataša a sonduje, jestli Čeněk není v kleci a musím jí říct, co všechno už jsme dělali, co jsem ho naučil a kolik toho nachodil. Navíc jí ho musím dát k uchu, aby si pokecali. Čeněk má Natašu na háku, takže zatímco ona na druhým konci žvatlá a huhlá, Čeněk cucá můj mobil a pobíhá po místnosti.

10:30 – Konec dopoledního programu. Začíná dopolední šlofík. Dopolední šlofík se ale sám neudělá. Je potřeba jít tomu štěstíčku trochu naproti. Čeněk je v chození zrovna v nejlepším a načíná zrovna dvacátý kilometr, takže není žádná prdel ho překecat, aby spal. Navíc do dětských jídel a do Sunaru přidávají stoprocentně extázi, takže děti jsou neunavitelné. Pokládám tedy Čeňka na záda do postýlky, kde je nutné jej přitisknout pevně k matraci a zamezit mu tak v tom, aby se převrátil na břicho, vstal a pokračoval v chození. To je samozřejmě vždy čára přes Čeňkův rozpočet, který ještě nemá dost natrénováno a je potřeba chodit ještě minimálně šedesát hodin v kuse, a proto řve, kroutí se, je rudý a nadává. Polední šlofík nesnáším.

11:30 – Po urputném boji Čeněk svůj souboj vzdává a usíná. Nyní začínám žít. Jdu umýt nádobí a pak vyžehlit.

11:40 – Nataša volá, aby zkontrolovala, jestli Čeněk není v kleci. Zvonění mobilu Čeňka probouzí. Ten hbitě vyskočí a je připraven chodit. Naštěstí mám už domyté nádobí. Žehlit můžu v noci místo spánku.

12:00 – Oběd. Nejdřív nakrmím Čeňka a pak sebe. Zatímco jím, je Čeněk v kleci a smutně se na mě kouká. Očividně se nerozvíjí.

12:30 – Polední pauza. Čeněk chodí. Abych ho rozvíjel, pobíhám za ním s dětským leporelem a čtu mu říkanky a snažím se mu v poloběhu ukazovat obrázky prasátka, husičky a podobně. Čeněk na říkanky kašle a chodí a chodí. Občas shodí něco z komody, zasměje se tomu a zase chodí a ničí. Polední pauzu nesnáším.

13:00 – Začíná vyučování. Čeněk stejně dochodil a je připraven vstřebávat nové informace a rozvíjet se. Nejprve začneme rozcvičkou. Klasické stimulování mozku a zkouška paměti. „Čeňku, udělej paci paci“. Čeněk zatleská. „Čeňku, ukaž, jak jsi veliký“. Čeněk zatleská. „Čeňku, udělej pápá“. Čeněk zatleská. „Čeňku, udělej Indiána“. Čeněk zatleská. Nechci být poslem špatných zpráv, ale zatím to nevypadá, že Čeněk bude nějaký myslitel. U ústní zkoušky dopadl Čeněk ještě hůř. Místo toho, aby řekl „táta“, zatleskal. Když jsem se ho zeptal, jak dělá kravička, vstal, rozeběhl se a narazil hlavou do komody. Žádný učený z nebe nespadl.

14:00 – konec vyučování. Chodíme.

14:30 – Procházka. Světlý moment mého dne. Jelikož Čeňka přikurtuju kšírama v kočárku, nemůže chodit a já mám pokoj. Venku je vždy nepatrná šance, že Čeněk usne, ale spíš ne. To pouze zřídka kdy. Spíš chvíli pozoruje okolí a do hodiny se začíná svíjet a chce chodit.

15:30 – Konec procházky. Doma následuje přebalování a svačina. Po svačině je odpolední program. Kdo by čekal, že odpolední program bude chození, ten se šeredně mýlí. Odpolední program je totiž chození v kleci. Čeněk spokojeně rotuje v kleci a nyní mám čas na to, uvařit večeři.  Přichází taktéž kontrolní telefonát od Nataši, zda Čeněk není v kleci a jestli je rozvíjen. Při pohledu na rotujícího malýho uslintanýho šílence v kleci, který na zavolání zatleská, Nataše potvrdím prudké Čeňkovo duševní rozvíjení a vyvrátím jakékoliv spekulace ohledně jeho aktuálního působení v kleci.

17:00 – Čeněk se během rotování několikrát poblil. Je zpocenej a rudej. Nejvyšší čas ho připravit na příchod Nataši. Vytřu klec, převlíknu dítě, po pokoji rozházím různý knížky, aby bylo vidět, že jsme se celej den vzdělávali a čekám, až Nataša dorazí.

17:30 – Přichází Nataša. Čeněk k ní s vřískotem běží a okamžitě jí vysvětluje, jak se měl, co dělal a co jsem já dělal špatně. Už jsem ho přestal zajímat a nevěnuje mi pozornost. Slavnostně jsem ho tedy předal Nataše a zítra vše začíná nanovo podle stejného scénáře.

Více o fotrovi a Čeňkovi na http://fotruv-denik.blog.cz/