Projdou nesmyslné změny Ústavy?

Možné změny Ústavy bude v následujících dnech projednávat sněmovní Podvýbor pro Ústavu České Republiky a parlamentní procedury za účasti zástupců všech parlamentních stran. Ne všechny návrhy, které mají šanci získat potřebnou třípětinovou podporu v obou komorách, však musí být krokem k lepšímu.

Základní právní normu našeho státu lze měnit pouze ústavním zákonem, pro jehož přijetí musí hlasovat nejméně tři pětiny všech poslanců (tj. 120) a tři pětiny přítomných senátorů (tj. 49, za předpokladu plné účasti, která se na tak důležitém hlasování dá očekávat).

V Poslanecké sněmovně (o Senátu radši ani nemluvě) zasedají zástupci 7 politických stran a takto silná shoda je tím pádem dost obtížná (na jinou diskuzi nechme zamyšlení nad tím, že by prosazování ústavních změn ulehčil většinový volební systém). Přesto se zdá, že některé návrhy potřebnou podporu získají. Bohužel však nejde o racionální úpravy ústavních institutů k lepšímu, ale nahodilé o změny reagující zejména na aktivistické chování současného prezidenta Miloše Zemana.

Velkou naději zaujmout potřebné množství zákonodárců má návrh, podle něhož by dále nejmenoval členy Rady České národní banky prezident sám, ale se souhlasem Senátu, jak je tomu nyní u soudců Ústavního soudu. Rozumná a logická by přitom byla naprosto opačná změna.

Institut souhlasu Senátu se jmenováním soudců ÚS oproti očekávané formálně-kontrolní funkci (kdy měl být Senát pouze pojistkou pro to, aby prezident svévolně nejmenoval člověka bez potřebného vzdělání či z jiného důvodu krajně nepřijatelného) v praxi nabobtnal do extrémních, nežádoucích rozměrů a absolutně se neosvědčil.

Nedůstojné grilování kandidátů na ústavní soudce před plénem horní komory Parlamentu a politizace celého procesu udělování souhlasu Senátu už v naší politické kultuře zakořenila natolik, že všichni berou tento stav jako normu. Téměř nikdo se proti němu neohrazuje a nepřipomíná původní smysl příslušného ústavního ustanovení.

Asi nikdo nebude rozporovat, že výběr soudců ÚS by měl být záležitostí přísně apolitickou (ve smyslu štěpení pravice/levice nebo liberalismus/konzervatismus). Je tedy naprosto nesmyslné, aby souhlas ke jmenování dávala jedna z komor zákonodárného sboru, která je ze své podstaty orgánem stoprocentně politickým.

Současný stav popsaný výše nemá daleko k tomu, aby se prezident stal rukojmým senátní většiny, v extrémním případě vybírajícím mezi paralýzou kvůli nedostatku soudců a politickou uniformitou Ústavního soudu dle představ této většiny (čehož jsme už byli svědky za prezidentování Václava Klause).

Naproti tomu právě prezident má být v české ústavním systému jakýmsi nestranným mediátorem neupřednostňujícím při výkonu svého mandátu výrazně žádnou politickou sílu a přesvědčení. V kombinaci se silnou legitimitou vzešlou z přímé volby je tedy nasnadě, aby právě on (a to bez souhlasu jiného orgánu!) jmenoval nejen soudce soudního orgánu ochrany ústavnosti, ale i členy Rady ČNB.

Uvidíme, zda nakonec Parlamentu návrhy na podobně nelogické a nesmyslné změny (mezi dalšími uveďme třeba tzv. ,,klouzavý mandát") projdou. Osobně však doufám, že nakonec zvítězí racionální úvaha a odpovědný vztah zákonodárců k ústavnímu systému České Republiky.