Doposud jsme probrali řadu nástrojů, které má věda k dispozici k uchopení celku, a příliš veselé čtení to nebylo. Ovšem to nejlepší - počátek a základ vědy vůbec - jsme si nechali na závěr naší analýzy. Jsou to axiomy.
Stručné shrnutí
V dosavadních textech jsme ukázali, že nejlepším nástrojem k uchopení celku, který máme k dispozici, je princip izolované soustavy, který je ze své definice ztotožnitelný s celem.
Jak uchopit vesmír I
Dále jsme rozebírali životní cyklus vědecké teorie a poukázali jsme na to, že zrod a smrt vědecké teorie nejsou v rámci námi navyklé reflexe brány jako organická součást teorie. Jasně vyvozujeme, že takovéto vymezení teorie nejen že není nutné, ale je dokonce nežádoucí.
Jak uchopit vesmír II
Ve třetí stati jsme kritizovali Popperův pokus vymezit vědu skrze falzifikaci, tedy že pouze teorie, která je vyvratitelná, je práva být nazývána vědeckou. Důsledky Popperova pojetí jsme v textu rozebrali dostatečně, takže se k nim již nebudeme vracet.
Jak uchopit vesmír III
Dnes nás čeká zpochybnění nejfundamentálnějšího východiska logiky, totiž samotného principu svatého axiomu.
Podmíněná logika Aristotelova
Aristotelovská logika a veškeré její deriváty tvoří základ západní racionální reflexe, jejíž nejvýznamnějším představitelem je věda (řadíme sem i čistou matematiku). Navzdory tomu, že věda, která je z hlediska svých fundamentálních východisek nadstavbou logiky, se může právem pyšnit plejádou bezprecedentních úspěchů, je logika (nejen jako základní východisko vědy) zatížena celou řadou problematických míst. Ta jsou navzdory své absurdnosti přijímána buď jako neproblematická, a nebo je jejich problematičnost akceptována jako neodstranitelný fakt.
Navzdory tomu, že západní racionalita prošla během dlouhých dějin bouřlivým vývojem plným zásadních objevů a změn, nedokázala se vymanit ze základů, které postulovali Aristoteles s Euklidem. Nadále se ve všech svých variantách projevuje jako podmíněný systém, jehož fundamentálním základem je axiom.
Čím monumentálnějších úspěchů dosahuje věda (a její teoretické pozadí stojí a padá s logikou, nad níž je vybudována!), tím menší je poptávka po demaskování fundamentální problematičnosti logiky. Ta přitom problematická je, a to z řady evidentních i méně zřejmých důvodů.
Celá západní racionalita od Aristotela až po poslední výstřelky analytické filosofie už téměř 24. století generuje pouze domněnky, neboť začíná mantrou "za předpokladu, že", a obecně je známo, že předpoklad se děje formou axiomu, který je v principu nedokazatelným tvrzením.
Hodnocení tohoto stavu je v principu dvojí: nic lepšího než podmíněnou logiku vystavěnou na předpokladech (axiomech) bohužel nemáme (mírnější verze), či dokonce (tvrdší verze) ani v principu mít nemůžeme, neboť podmíněnost našich soudů je fundamentálně nutná.
Stigma podmíněné logiky
Oba tyto závěry je však možno elegantně zpochybnit tvrzením, že neexistuje objektivní argument proti možnosti objektivního poznání. Stručně řečeno: ti, kteří tvrdí, že objektivní poznání není možné (a tedy že poznání bude navždy podmíněno předpokladem axiomu), de facto tvrdí nesmysl. Proč? Pokud tvrzení, že objektivní poznání není možné, je nezpochybnitelnou pravdou, pak samo sebe vyvrací, a pokud je jedním z více možných tvrzení, pak proti němu můžeme postavit protitvrzení, totiž, že objektivní poznání možné je. A toto tvrzení je pak stejně hodnotné jako tvrzení, že objektivní poznání možné není.
Je tedy zřejmé, že argument o nutnosti podmíněného poznání je buď nesmyslem (neboť vede k paradoxu), a nebo je bezobsažný, neboť je možno mu naroveň postavit tvrzení přímo opačné. Tak či tak, v tuto chvíli jsme nesuspendovatelně zpochybnili nutnost pouze podmíněného poznání. V tuto chvíli ještě neříkáme, že (či jak) je objektivní poznání možné, pouze ukazujeme, že žádný argument proti možnosti objektivního poznání nemůže být důsledný.
Kudy ven?
V předchozích statích jsme vyvodili, že má-li kosmologie mít ambici uchopit vesmír jako celek, a kosmologie sama nutně musí být součástí vesmíru, který popisuje, pak musí popisovat i sama sebe, nemůže se odvolávat mimo sebe, nemůže být budována tak, že tady je kosmologie a tam je vesmír. S axiomy je stejná potíž - odvolávají se do oblasti víry (a tato víra stokrát může být založena na zkušenosti, tím nepřestává být vírou), tedy mimo teorii samotnou, tedy do transcendence. V příštím díle si tedy ukážeme, jak je možné poopravit princip axiomu tak, aby se do transcendence neodvolával.
Co to znamená? Pouze to, že tvrdíme, že čtyřiadvacet století, během nichž byla věda budována na podmíněné logice, vycházelo z Aristotelovy neschopnosti formálně logiku dotáhnout dál a dát jí neochvějný základ, učinit ji nepodmíněnou. Věru to bude zajímavé čtení, neboť se vrátíme do starého Řecka, k presokratikům, a ukážeme, kde Aristoteles udělal chybu.
Dominik Herzán
