Jak uchopit vesmír, část II. - Vznik, život a smrt teorie

V předchozím díle jsme vymezili vesmír jako dosebeuzavřený celek bez vnějšího vlivu. Zajímalo nás, jaké nástroje má současná kosmologie k dispozici, aby takto vymezený vesmír dokázala uchopit. Dnes se naše pátrání zase o kousek přiblíží té nejzákladnější úrovni, podhoubí každé dosavadní vědecké teorie, totiž axiomům. Než se k nim dostaneme, čeká nás ještě téma z nadpisu. A varuji předem - nebude to čtení na neděli.

V minulém díle našeho miniseriálu jsme prověřili první tři nástroje:

                               1) princip izolované soustavy

                               2) vědeckou indukci

                               3) dualismus model-realita

                Zahřívací kolo máme za sebou a můžeme se pustit do práce.

Nástroj čtvrtý - lineární redukcionismus

                Svět, jak se nám vyjevuje, je ve své složitosti a komplexnosti těžce uchopitelný. Západní racionalita proto vyvinula lineární redukcionismus,nástroj, který redukuje složitou skutečnost na sadu primitivních pojmů, axiomů a pravidel pro práci s nimi. Každá z těchto stavebních kostek je v principu srozumitelná. Z nich vystavěný model tak získává kvalitu určité přehlednosti. Stručně řečeno:  skutečnost je zjednodušena na svůj model (teorii) a tato teorie je vystavěna z ještě jednodušších stavebních kostek (pro přehlednost budeme v následujícím textu soubor primitivních pojmů, axiomů a pravidel pro práci s nimi označovat souhrnně jako axiomy). Západní racionalita tedy lineárně redukuje realitu na axiomy a z nich pak rekonstruuje realitu prostřednictvím teorie, jak je zřejmé z následujícího obrázku.

                Jakýmsi odstrašujícím protipólem lineárního redukcionismu je princip tzv. důkazu kruhem, v němž předpokládáme to, co se snažíme dokázat. Například se snažíme dokázat, že Země je kulatá, a začneme předpokladem její kulatosti, takže nikoho nepřekvapí, že oklikou dojdeme do místa, ze kterého jsme vyšli. Tudy samozřejmě vědecká cesta nevede, bohužel věda prostřednictvím vědecké indukce (viz. předchozí díl miniseriálu) zobecnila tento princip na všechny dosebeuzavřené systémy, což znamená jediné: není li systém lineárně zredukován na axiomy, nemůže mít vědeckou platnost, neboť se doslova motá v kruhu.

                Každá teorie vystavěná na axiomech je dočasná, neboť je nutně vyvratitelná (více k tomuto níže, v sekci Popperova vyvratitelnost). Jedna teorie střídá druhou, čili je zřejmé, že život axiomatické teorie můžeme rozdělit na tři fáze – zrod, vlastní existenci, a smrt. To, co se odehrává mimo vlastní existenci teorie, už pro západní racionalitu odkojenou Aristotelem formálně není její součástí. To je buď tiše vnímáno jako nedokonalost, nebo do nebe vyzdvihováno jako klad.

                Jak se teorie rodí? Předně, vybereme si téma, které nás zajímá. Jelikož se zabýváme tím, jaké nástroje má současná věda k dispozici k tomu, aby mohla uchopit vesmír jako celek, je oním tématem právě vesmír jako celek. Pozorováním získáme určitá vstupní data i modely chování a poté se snažíme vytvořit takový logicko-matematický model, který by jednak popisoval pozorované procesy, jednak činil předpovědi, které je pak možné praktickým pozorováním ověřit. Výsledkem tohoto dynamického zpětnovazebného procesu neustálého porovnávání různých modelů s realitou nakonec dojdeme k výběru jednoho modelu, který zatím máme intuitivně zažitý, ale ještě jej potřebujeme kodifikovat na redukcionistický axiomatický systém. Nastává druhá kreativní fáze, totiž volba počátečních předpokladů, axiomů. Jakmile dospějeme k pro nás vhodné sadě axiomů (tedy tvrzení, o kterých předpokládáme, že platí, ale pro něž nemáme potvrzovací metodiku), začíná teorie svůj vlastní život a teprve od tohoto okamžiku se v prostředí stávajícího paradigmatu mluví o teorii.

                Vlastní existence axiomatické teorie je poměrně fádní a prostá: jednoduše ověřujeme předpovědi, které teorie činí, vlastním pozorováním. Dokud je předpověď ve shodě s pozorováním, považujeme teorii za uspokojivý model. Aby bylo zřejmé, co západní racionalita míní lineárním redukcionismem: Každá teorie je už z definice zpětnovazebnou aplikací sebe sama na sebe sama prostřednictvím reality, kterou tato teorie touží popisovat, a na níž si tedy zpětnovazebně neustále ověřuje svou vlastní platnost.

                Pochybování o teorii je stále součástí vlastní existence teorie. Když je daná teorie v rozporu s pozorováním jen kosmeticky, lze rozpor odstranit drobnými úpravami teorie. Vše je v pořádku, stačí použít externí zpětnou vazbu (opravář teorie není součástí teorie, proto je teorii externí). Samotné pochybování ještě není smrtí teorie, i když externí zpětná vazba je problematickým místem. V takových momentech totiž teorie chvíli mlčí, a teprve až nabere nový dech, tak se s novou pompou vrací na scénu předstíraje, že tu vlastně byla pořád.

                Co však dělat, když se pozorování rozchází s předpovědí zásadně a reforma teorie není možná? Tehdy nastává smrt teorie. Opět začíná fungovat externí zpětný mechanismus, jenž ve výsledku vede k formulování teorie nové a výstižnější. 

                Zpětná vazba je z podstaty nelineární. Na základě výše uvedené tabulky a předchozí analýzy tedy můžeme nakreslit skutečný diagram lineárního redukcionismu: 

                Při racionální analýze lineárního redukcionismu jsme došli k závěru, že na tomto lineárním redukcionismu není lineárního vůbec nic, linearita redukcionismu je tak pouhým mytologematem, utkvělou představou. Jediným důvodem, proč věda do pojmu teorie nezahrnuje celý její životní cyklus, je pouhá touha vytěsnit nepohodlné komplikace, které z daného kroku vyplývají. My však zrod i smrt teorie musíme do pojmu teorie zahrnout: už samotným vymezením vesmíru jsme totiž zrušili možnost jakékoliv transcendence (odkazování se mimo sebe, či dokonce tiché přehlížení takového odkazování) vůbec.

                V příštím díle našeho miniseriálu, v jehož rámci zkoumáme nástroje, kterými kosmologie (potažmo věda obecně) disponuje k uchopení celku, se pustíme do sira Karla Poppera.

Předchozí díl:

http://dominikherzan.blog.idnes.cz/c/456694/jak-uchopit-vesmir-cast-i.html

Dominik Herzán