Poslední zvonění – čas studentského somrování

Maturity a závěrečné zkoušky, bájný a opěvovaný přechod do dospělosti. A také mor v podobě žebravých skupin studentů, potulujících se takřka měsíc ulicemi. Mor především pro menší města okresního formátu. S jedním dopravním a městským centrem, ale s dostatkem středních škol a učilišť.

svetfotek.net

V prvních dnech se kolemjdoucí usmívají rozdováděným maškarám studentů a rádi přispějí do klobouku, krabice od bot, bubínku nebo čehokoliv jiného. Smíchu však ubývá s přibývajícími dny a dalšími a dalšími skupinami maškar, které mají zálusk pořádně to rozjet za cizí peníze. V pořádku, žebrákům a klasickým somrákům taky nezakazujeme žebrat. Pokud neobtěžují. A to je ten problém!

Pro města okresního formátu, která slouží okolí samozřejmě i jako centrum vzdělání, je doba posledního zvonění pro mnohé lidi utrpením. Snad největším pro pracující denně dojíždějící z okolních měst a vesnic. Hned brzy ráno při příjezdu na nádraží je čeká řinčení zvonců, několik skupin halasící mládeže, které se na přijíždějící vrhnou jako supi na mršinu. Každý den, každé ráno, takřka celý měsíc.

Pro mnohé to však neznamená poslední utrpení. Ti, kteří míří do centra města, potkávají další a další žíznivce s pokladničkami. A po práci, než se vracejícím pracujícím podaří zmizet ve vlaku či autobusu, je čeká to samé utrpení. Nemluvě o občanech, kteří přijeli do města, jak se říká, pouze „na otočku“.

Samozřejmě s pokračujícími „nájezdy“ na peněženky občanů už nejde o úsměvnou podívanou, která prosvětlí šeď všedních dnů. Naopak, somrující studenti se stávají obtěžujícím elementem. Odmítání přispět, rozlaďuje samozřejmě žebrající skupinky, které si mnohdy nenechají pro sebe zjevně urážlivé výroky na lakotu kolemjdoucích. Neurvalé chování taktéž povzbuzuje s přibývajícím dnem mnohdy i stoupající hladina alkoholu.

Odmítám být napadán pro to, že si své peníze chci nechat pro sebe! Navíc, pokud považuji něco za obtěžující projev, nebudu jej přeci podporovat. Připadá mi to asi tak postavené na hlavu, jako by po mně někdo žádal, abych se den co den stavil do hospody a jen tak, z rozmaru, některému stolu zaplatil útratu. Tohle už se vám zdá ujeté? Ne, přesně tohle děláte, když dáváte do klobouku neustále a pořád dokola!!! To už však záleží na svobodném rozhodnutí každého jednotlivce.

A přesto, co kritizuji výše, jsem i já s radostí přispěl do klobouku. Po hlavní městské tepně projížděl klasický žebřiňák tažený opentlenými koňmi a naložený nahastrošenými studenty. Hráli na kytary, flétny, harmoniky, zpívali veselé písničky. Když jsem vhodil drobné do klobouku, jako samozřejmosti se mi dostalo opravdu pěkného poděkování. Nevyžaduji je, když se rozhodnu dávat. Ale znáte to, poděkování a navíc neotřelé, z kterého opravdu ty díky slyšíte, potěší snad každého. Studenti mě potěšili a já jim přispěl do klobouku. A rád to udělám znovu. Takovým ano.

Na závěr ještě "úsměvná" epizoda. Ti mladší z klasických somráků, postávajících celoročně kolem nádraží, skočili do sprchy, ostříhali se a, coby parta studentíků, vytrhli do ulic. Navečer na lavičce na perónu, obklopeni krabicovým vínem, se zásobami tabáku a papírků, vzpomínali na poslední zvonění. Člověk se pořád učí!!!

Články s nejvyšší karmou:

DNA – pro vrahy ano, pro „doroty“ nikoliv?

Dost už!!!..., vy rasističtí Romové!

Beznadějně zamilován