O kolektivní vině (Němců)

Mág lidské psychiky C.G.Jung a jeho výstižné pohledy na problematiku kolektivní viny Němců, šíření zla a jeho možnou infikací, to vše napsané v období těsně po skončení 2.světové války ve stati pod názvem "Po katastrofě". C.G.Jung (1875-1961), švýcarský lékař, psycholog a psychoterapeut, nositel mnoha čestných doktorátů, zakladatel analytické psychologie. Žák, který svým dílem překonal svého učitele Sigmunda Freuda.

Psychologická kolektivní vina je tragickým prokletím: týká se všech, spravedlivých i nespravedlivých, kteří se nějak vyskytovali v blízkosti místa, kde se hrůza odehrávala

.…………………………………………………………………………………………………….

Žádný rozumný a svědomitý člověk nebude jistě tuto kolektivní vinu nerozvážně přeměňovat ve vinu individuální tím, že bude činit odpovědným jednotlivce, aniž ho vyslechne. Takový člověk bude vědět, že je zapotřebí odlišovat individuálního viníka od toho, kdo je vinen jen kolektivně.  ……………………………………………………………………………………………………….

Proto je kolektivní vina sice velice starou a primitivní, magickou nečistotou, avšak právě kvůli všeobecně rozšířenému nerozumu vysoce reálnou věcí, kterou nemůže opomíjet žádný Evropan mimo Evropu a žádný Němec mimo Německo. ……………………………………………………………………………………………………….

Proti psychologické kolektivní vině se asi namítne, že je předsudkem a nespravedlivým odsouzením šmahem. Jistě je, a to právě přímo tvoří podstatu: neptá se, kdo je spravedlivý, a kdo nespravedlivý, je zatemňujícím mrakem, který se zvedá z místa neodčiněného zločinu. Je to  psychický fenomén, a není to proto odsouzení německého národa, když se tvrdí, že je kolektivně vinen, ale je pouze konstatování zjištěné skutkové podstaty. Pronikneme-li do psychologie tohoto procesu hlouběji, brzy poznáme, že problém kolektivní viny má ještě širší a povážlivější aspekt než jen aspekt kolektivního předsudku. ……………………………………………………………………………………………………….

Na základě skutečnosti, že totiž ani jeden člověk neobývá svůj duševní prostor jako hlemýždí ulitu, to jest oddělený od ostatních, nýbrž je svým nevědomým lidským bytím spojen s ostatními lidmi, nemůže se žádný zločin nikdy stát sám pro sebe, to jest jako izolované a izolovatelné psychické faktum, jak se zdá našemu vědomí, ale děje se v širším okruhu. Lidé rezonují, vciťují se do zločinu, pokoušejí se jej vysvětlit a pochopit. Něco se v nich vzňalo, a to od onoho ohně zla, který vyšlehl ze zločinu. ……………………………………………………………………………………………………….

Již Platón věděl, že pohled na ohavnost vytváří ohavnost uvnitř duše. Rozhořčení a volání po odplatě jsou namířena proti vrahovi, a to tím hlasitěji, vášnivěji a zlomyslněji, čím víc žhne jiskra zla ve vlastní duši. Je nepopiratelnou skutečností, že cizí zlo se okamžitě stává zlem vlastním, a to tím, že zase zažehne zlo ve vlastní duši

.……………………………………………………………………………………………………….

Vražda byla částečně spáchána na každém z nás a dopustil je jí částečně každý, svedeni neodolatelnou fascinací zla jsme tuto dílčí kolektivní psychickou vraždu společně umožnili, a to tím víc, čím blíže jsme stáli a čím lépe jsme mohli vidět. ……………………………………………………………………………………………………….

Byli jsme tím bez zdráhání společně vtaženi do nečistoty zla, a nezáleží na tom, co s tím dělá naše vědomí. Pokud jsme morálně rozhořčeni, je naše rozhořčení tím jedovatější a pomstychtivější, čím silněji v nás hoří oheň zažehnutý zlem. ……………………………………………………………………………………………………….

Sám světec by musel setrvávat v ustavičné modlitbě za duše Hitlera a Himmlera, gestapa a SS, aby ihned napravil úhonu, kterou utrpěla jeho duše. Pohled na zlo zažehá zlo v duši. To je nevyhnutelné. Nejen zavražděnému, nýbrž i vrahovi a celému lidskému okolí bylo způsobeno utrpení a křivda. Jsme sice nevinní, vždyť jsme oběti, jsme oloupeni, podvedeni, znásilněni, a přesto nebo právě proto v našem morálním rozhořčení plane plamen zla. Musí tomu tak být, to znamená, je to nutné, že se někdo bouří a že se stává popravčím mečem osudu: zlý čin se musí odpykat, jinak zlí zničí svět nebo se dobří zalknou vztekem, kterému nedají průchod, přičemž se v žádném případě nic dobrého nestane.

.............................................................................................................................................

Když někdo vnesl do našeho řádu zlo, pak toto zlo vtrhlo takřka všude do začarovaného psychického kruhu. Akce nevyhnutelně vyvolává reakci, která musí v tomto bodu narušení dopadnout právě tak zle jako zločin a snad ještě hůř, neboť zlo přece musí být zcela vybito

.……………………………………………………………………………………………………….

S rozumným přijetím kolektivní viny by se udělal veliký krok kupředu. …………………………………………………………………………………………………….

Jestliže Němec uzná svou morální méněcennost jako kolektivní vinu před světem a nebude se pokoušet ji oslabovat nedostatečnými argumenty nebo ji zastírat nebo popírat, pak má rozumnou vyhlídku, že bude za nějakou dobu považován za slušného člověka a že ho tak alespoň jedinci kolektivní viny zprostí. ……………………………………………………………………………………………………….

Jsme zraněni a pobouřeni, necítíme žádnou zvláštní lásku a dobrotu-tento stav se nedá úmyslně a koncentrací vůle přelhat do takzvané křesťanské „lásky k bližnímu“. Kvůli slušnému a duševně zdravému Němci bychom to dělat neměli, neboť pravda je mu jistě milejší než litování, které uráží. ………………………………………………………………………………………………………

Němec musí pochopit rozhořčenost světa. Vždyť se od něho přece očekávalo něco docela jiného. Všichni uznávali jeho nadání a zdatnost a nikdo nepochyboval o jeho schopnosti vykonat něco velikého. O to hlubší bylo zklamání. Už kvůli německému osudu nesmí teď Evropan propadnout klamu, že všechno zlo je lokalizováno v Německu. Spíš si musí uvědomit, že německá katastrofa je jen krizí evropské nemoci vůbec.

Závěrem: Jak je z autorových vět patrné, kolektivní vina je neoddělitelnou součástí našich životů. Kde vyskytne se nerozum, tam objevit se může zločin a následně již zmiňovaná kolektivní vina. Ta se taky stala významným tématem nedávné přímé prezidentské volby a díky vyjádřením dvou kandidátů víří emoce ještě dnes. V jedné z televizních debat zazněla z úst současného ministra zahraničí citace výroku bývalého prezidenta Václava Havla o tom, že se "Češi po válce nakazili fašismem"!. Bohužel tento zavádějící výrok nikdo z mediální scény a ani z konkurenčního volebního tábora pořádně významově nerozebral, a navíc ho pan Zeman v následující debatě popletl tak, že zaměnil původní výrok za větu o "genocidě na Němcích spáchané Čechy", kterou Havel nevyslovil. Myslím si, že každému přemýšlivému člověku musí být po přečtení Jungových vět zřejmé, jaký je rozdíl mezi zlem v rámci pomstychtivé reakce malé části českého národa a zlem vzniklým při budování "tisícileté říše", která naštěstí měla jen krátké trvání a kde pro neárijce nezbývalo místo pro život. Nelze dávat na linii událostí mezi příčinu a následek rovnítko (někomu by se to zajisté líbilo), i kdyby projevy a způsobené škody byly sobě podobné. Než se dobereme k závěrečnému soudu, neměli bychom zapomenout na fakt, že ačkoliv se zdá z tehdejšího (i dnešního) pohledu odsun Němců správný, ve skutečnosti šlo spíše o akt nevyhnutelnosti než uskutečnění ideálního řešení. O tehdejších tragických událostech bychom proto měli mluvit s větší citlivostí, už kvůli všem válečným obětem i nakonec kvůli tomu slušnému a duševně zdravému Němci, který se ničím neprovinil a byl donucen nést na svých bedrech následky kolektivního selhání většiny německého národa.