Něco analogického jste na mém blogu již bezpochyb četli, ale tady jde o kontinuitu. Na tuto otázku totiž navazuje její návstavbová podotázka. Aneb do třetice všeho dobrého i zlého vo votázkách všedních. Aneb Máji, ty měsíci romantiky a zamilované vrhající! Dnes na téma <3
Tak už máš přítele?
Vedle otázek Jak jde škola?, Jak jde učivo?, Učíš se dobře a pilně? a Nepřibrala jsi?/Nezhubla jsi? je totož další z našich (ale i vašich) typických uvítacích otázkek.
Velmi hezké konverzační téma.
Rozeberme si to.
Když se na tohle zeptáte, máte pravděpodobnost půl na půl, že z odpovědi může vzejít drb. A všichni rádi drbou.
Zkuste vytvořit drby z počasí.
Ale.
Mám tucha, že se tetičky a strýčkové ptají, aby ve skutečnosti zjistili, jak vám jde škola.
Protože pokud nemáte přítulkyni/přítulíčka, znamená to, že tu není nic vážného, co ohrožuje ono důležité vzdělání. Pokud máte, znamená to potenciální ohrožení vaší plné koncentrace na studium, a tedy se vám dostane zkoumavého a hnidopižského pohledu.
Správná odpověď na tuto otázku tedy zní: "Ne, vždyť mám čas. Teď se musím učit."
Správná odpověď nemusí znamenat, že je pravdivá. Pamatujte!
Žijete-li v cizině delší dobu jako já, dostane se vám podrobnější podotázky - "Čecha, nebo Vietnamce?"
Mně odpověď: "Kdepák, vždyť mám čas. Musím se přece učit!" už známí dávno nežerou.
Tak odpovídám: "Jasně, že mám...všechny tři!"
Následuje smích. A máte pokoj. Do dalšího setkání.
"Tak kdy bude svatba?"
Odpovíte: "Ne, vždyť mám čas. Teď se musím učit."
Víte, ona vlastně ani nemusí přijít otázka, jestli máte partnera. S ním se tetičky a strýčkové seznámí na svatbě.
Tento dotaz zvyšuje svou frekvenci výskytu přímoúměrně s tím, kolik vám je let. Nárůst započne zhruba ve vašich šestnácti letech. To protože, "holky ve Vietnamu v tvém věku, už kojí druhé dítě."
Vietnamská dívka, která v Čechách nestuduje, má jasnou budoucnost. Vdát se, porodit a pracovat. (Analogie k údělu muže: Zasadit strom, postavit dům a zplodit syna.)
Budeš se mnou chodit přes telefon?
Setkala jsem se se dvěma koketními typy asijských chlapců. To však neznamená, že jiných není.
Jedni byli extrémně nekoketní a druzí by svými koketními triky předčili kdejakého Dietera Bohlena. Teda jen toho jednoho.
Druhá skupina se u nás rodí NAPŘÍKLAD z vypucovaných kvazikorejských mladíků, kteří netaktně hvízdají, volají "Em oi, em oi" a snaží se vás sbalit na .... cokoliv. Známe u všech mužů ze všech zemí.
První skupina jsou naprosto stydliví jedinci, kteří na slečnu zasněně koukají, ale nepromluví s ní ni slova. Ba ni nepozdraví.
Popíšu vám z vlastní zkušenosti, jak tedy interakce slečna/slečňák v tomto případě vypadá:
Večer na mobil zavolá cizí číslo. Vy zvednete telefon. Osoba na druhém telefonu se nepředstaví. První otázka směřuje na vaše jméno. Jestli jste ta ta ta nebo ta, odtud odtud odtud či odtud. Ti rádoby důmyslní se zeptají, s kým mají tu čest hovořit.
Vy se zeptáte na jeho jméno. Mladík odpoví.
Staly se mně dva druhy událostí: Buď jsem toho mladíka znala, ale jen od vidění (Aha, to je ten, co se na mě minulý měsíc usmíval v restauraci.), nebo jsem ho neznala vůbec, protože byl z Teplic nebo Ostravy.
EEE?!To pak vypadá takto:
Kde ksakru vzal moje číslo a odkud se známe?!
On: "Nikdy jsme se neviděli, ale viděl jsem tě na fotkách, líbila ses mi, tak jsem si zjistil na tebe číslo."
"EEE?! Přes koho?"
On: "Ale, to je fuk...jak ti jde učení?"
Pak začíná maraton slov a otázek: Jak to jde ve škole (EEE?!), Jak se daří rodičům (WTF?!), Co teď děláš? "Budeš se mnou chodit?"
Když šlo o cizí lidí - absolutní nazdarkámo.
Když šlo o "známé", tak jsem ze zdvořilosti odpověděla, pak se omluvila, že se musím učit a zavěsila.
Jenže ti kucí jedni zamilovaní dokázali volat dennodenně desetkrát. Extrémové. Kredit je pro ně detail.
Po čase se to stejně nějak utne.
Znám však i případy s jinačím koncem. Někdy se podařilo, že se viděli na randěti, sčuchli se, dali se dohromady.
Vztah na dálku po vietnamsku pak znamenal: 20 hodin denně na telefonu. I při mytí nádobí. Ale jako beze srandy.
Máji, měsíci zamilovaný, zlevni tarifní balíčky!
