Mám toho více na srdci, akorát žádná myšlenka nemá dostatečnou hloubku, aby vystačila na celý článek, tákže dnes to bude menší mišmaš.
Nabídli mi naši před třemi týdny. Aha. Nevím, pro mě jako pro studenta je určitě české občanství výhodnější, ale nerada bych se zřekla toho vietnamského. Ne, že bych byla extramega patriot nebo že bych byla vzorovou Vietnamkou, ale nějako se mně to nezdá. Nic logického, jde čistě o city.Takže jsme to nechali plavat.
Tehdá jsme ale ještě nevěděli, že VNská vláda projednává možnost dvojího občanství, které dříve nebylo možné.
- Vietnamci jsou tak velkorysí!
Tak jsem zpozorovala, že jsou skoro všichni Vietnamci, co znám (především starší generace) neskutečně velkorysí. Když se jedná o pozornosti a dárky, neřeší tolik peníze. Hádají se o placení, ten druhý nechce,aby ten první platil. Ne! Dnes platím já. (I když mám méně peněz než ty.)
Neříkám, že vy ne, ale oni jsou ještě víc. Asi by jim bylo blbé přijít s takovým velkým nic jako dárek. Tak kupují velké něco. Ale všude se najdou škrti.
A chodí na návštěvu neohlášeni.
- Smrade jeden rasistickej!
Včera jsme si to štrádovali po městě. Já, sestřenka a naše česká spolužačka. Za námi šli puberťáci (čím je to ksakru krmíte,že rostou jak bumbus?) a měli báječně vtipné narážky na Vietnamce. Není to příjemné. Většinou ale zachováme klid. Vynadáme jim, že to přehání a necháme to být. Tak jsme to udělali(klidně i udělaly) aj včera. Otočila jsem se na ně, pronesla laskavým hlasem několik výchovných slov a otočila se zpátky.
Ale naše česká spolužačka byla celá rudá v obličeji a vypadala, že je prostřelí ostrým šípem. Začala na ně křičet, že co si to dovolují, že jsou to parchanti a ták. Samé takové věci. Až když výrostci odešli, uklinila se a začala se smát. Vyjela ještě víc, než my. Nojo, my jsme zvyklí. Dojalo nás, že se nás přátelové statečně zastanou.
- Proč tolik pijete? A proč se vám ksakru snaží Vietnamci vyrovnat?
Nejsem abstinent, loknu si alkoholu, když mně někdo nabídne. Skutečně jen loknu, poněvadž mně nechutná (preferuji langoše se sýrem a kečupem).
Malí třináctiletí se předhánějí v počtu vypitých piv, panáků a vykouřných jointů. (Vrátím se,jen jdu najít svou opilou třináctiletou ségru, řekla moje VNská kamarádka). Ti starší se díky povzbuzené náladě zbavují zábran (aha, už vím, proč tak pijete) a pak se po opici děsně smějí tomu, co kdo v opilosti provedl, po kom se sápal, jak hodně zvracel (nebýt kamarádů,tak jste se frajeři udusili).
Poevropštělá vietnamská mládež si hraje na frajery a dělá to samé. Pije pije pije a pije a hulí hulí hulí. Prohibici nenavrhuju a ani nepředkládám opatření pro snížení pití mezi mladými.
Taková ta zlatá mládež vnských emigrantů si užívá peněz a volnosti, které se jí dostává. Ostatní neřeší. Dávno v čudu jsou časy, kdy byli vietnamští žáci premianty. Výjimky se najdou, ale to slovo samo o sobě o něčem svědčí .
