Včera na Staromáku rozsvicovali vánoční strom. V dětské naivitě jsem se těšila na zážitek.
Teda jako zážitek to byl, ale zcela jinčího rázu.
Před dvěma týdny jsem se byla podívat na Národní třídě a tehdy jsem poprvé zakusila pocit stísněnosti. Dav vás (mě) hermeticky uzavřel a dokonce i celý ten "boulevard" zdál se býti klaustrofóbní kabinkou.
Vzduch byl vydýchaný (jako vážně), lidi se tlačili dopředu dozadu doleva doprostřed šikmo. Jako kdyby se snažili z vás vymáčknout co nejvíc. Čehokoliv.
V tu chvíli jsem si řekla - pokud to půjde - už nikdá více.
Mám slabou vůli a jsem blb.
Hned včera jsem se natěšená vydala do centra, chtěla jsem vidět Páju a strom.
Už v metru to začalo vypadat podezřele. Hafec lidí. Všude. Asi jsem furt zbytečně venkovsky naivní.
Patetickou pasáž o neuskutečněném snu vidět rozsvicování stromku přeskočím.
Nakonec několik rad, CO V DAVU STOPROCENTNĚ DĚLAT:
- Zapálit si.
- Volat si s kamarádkou, proč se s ní včera její přítel pohádal.
- Vzít si s sebou kočárek.
- Vzít si s sebou malé dítě.
- Vzít si s sebou malé dítě v kočárku.
- Vozit si v batohu křehké věci.
- Prdnout si (což se skutečně stalo někomu poblíž mě).
- Apod.
Malé asijské kuře by hned ušlapali, tak se raději strategicky postavilo ke sloupu a čekalo, až ta masa lidí NĚJAK prořídne.
Trvalo to dlouho. Tak jsem si u toho sloupu otevřela Patricka Chamoisieua -Otrok stařec a obří pes. Jinak ouplně mešuge čtení.
