Jak to mám s Vánocemi. Aneb dnes o tom, jak jsem zažila české dětství mezi králíky a haluškami.
Mám tušení, že když jsem přiletěla s maminkou do Čech někdy v devadesátém čtvrtém, byl podzim. Na Ruzyni nás vyzvedl strejda a papá, kteří zde již začali podnikat. Mám dvě vzpomínky na první kroky po českém území. Pamatuju se, že jsem stála s maminkou v nějaké hale a zírala nad sebe, na jakýsi balkón, kde lidé čekali na příchozí z pasových kontrol. Maminka stála vedle mě a obě jsme čekaly. Až najednou se vynořila tvář papiho a my hlasitě zavýskaly.
Druhá vzpomínka se váže ke kufrům. Stáli jsme tam čtyři a najednou koukám, stáli jsme tam už jen dva. Strejda a já. Mamá a papá odcházeli a já se spustila v hlasitý pláč. A pak si pamatuju, že mi strejda povídá Oni se vrátí, musíme jenom pohlídat kufry, nebo nám je někdo ukradne, víš? Vím. Ale furt jsem brečela. Sebekontrola mi chybí dodnes.
Tak jsem po čase nastoupila do české rodiny. Jejich maminka pro mě nebyla chůva, začala jsem jí říkat Mamin, do dneška ji tak říkám. Zprvu jsem k nich vůbec nechtěla. Když jsem u nich byla poprvé, nazvala jsem jejich byt myším doupětem. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla ve svých čtyřech letech říct? Zákeřná jsem dodnes. Ale naši museli prodávat a nebylo koho, kdo by se o mě mohl adekvátně postarat. Navíc v zimním období stát venku osm hodin? Kdepák, v devadesátých letech si vnští rodiče zvykli dávat svá robátka do českých rodin, aby se děti naučily co nejrychleji česky. Bydlela u nich ještě jedna vnská holčička, no teď je z ní mladá slečna. Minulý týden jsme se viděly, byla mi na maturitním plese.
S rodinou jsem se sžila raz dva. K našim jsem jezdila jen přes víkendy. Přes týden jsem chodila do školky. Tam jsem si prožila taky svou první lásku. Vždycky, když jsme s družinou chodili ven, přála jsem si, aby mě paníčelka zadala do dvojice s jedním určitým klučinou, ze kterého je dnes mladý vysokoškolák. Nedávno jsme se potkali a já si uvědomila, že se furt červenám. Nedivte se, zamilování mi vydrželo snad do třetí třídy.
Venkov mi tehdá dělal dobře. Strava byla česky vydatná. Snídat rohlíky a chleba se salámem, čajem, máslem. K obědu pečenou kachnu s knedlíky a večer bramboráky s kefírem. Sem tam salám s chlebem a kozími rohy. Tu a tam se peklo. Bublanina, bábovka, buchty. Po zabíjačce škvarky, prejt, hůrky (děkuji tobě,vynálezče škrabky na krumple) jitrnice a tlačenku s octem a cibulí. Nevím, jak by teď můj žaludek snesl všechnu tuhle kalorickou bombu. Ani už asiaté nejsou tak štíhlí jak bývali.
Chovali králíky, slepičky, kachny, prase Pepíka, pěstovali zeleninu a já jim strašně ráda pomáhala. Dělat krmení, sekat králíkům jetel, sbírat na podzim krumple.
Nyní se obec změnila. Nastěhovali se tam další Vietnamci (nedávno jim chlupatí udělali čáru přes rozpočet, protože jim sebrali všechnu pěstovanou marihuanu) a Romové. Z tamější antuky se stalo zelené hřiště s psíkovištěm pro drobotinu. A co mě naštvalo - porazili lísku, kde jsme rok co rok "sklízeli" lískové oříšky. Sice v nich byli vždycky škvoři, ale o to nešlo.
Jezdívala jsem s nimi i do Kuří v jižních Čechách, kde měli babičku. Pamatuju se, že jsem tam v potůčku prala kalhotky, promokla během jedné procházky nebo přečetla několik Harlekýnek (červených) (!!!). Mohlo mně být tak..Deset. Ehm. V současné době se věnuji...ehm..jiné beletrii.
Vánoce byly vždycky highlight roku. Napadl-li sníh, na vesnici jste si bílých Vánoc užili dosyta. Čtvrtého jsme natrhali barborku, vyzdobil se byt. Na Štědrý den se ráno ozdobil stromeček, napeklo, nakoupilo, navařilo, nasmažilo. Pod ubrus se daly šupiny a holky si hodily botou. Mamin dělá skvělýýýýý bramorový salát, co teprvejc řízky! Měli jste už někdy zakrucanů kapustu? Na dárkovanou jsem se vždycky nehorázně tešila. Když jsem bývala menší a věřila na Ježíška, museli jsme s ostatními po večeři zalézt do pokoje, abychom neviděli Ježíška při práci. Seděla jsem v pokoji s průsvitnými dveřmi a nastražila sluch. Bylo slyšet otevření okna, zazvonil zvoneček a najednou jako kdyby si někdo s někým povídal. Koukala jsem přes průsvitné dveře na nějaké siluety běhající sem a tam. Tak jsem si myslela, že Ježíšek dorazil a nadělal kolem sebe paseku, tak to rychle uklízejí. Nevím, do kdy jsem věřila, že ten shon byl kvůli zabláceným botám Ježíškovým?
No, tohle mně nikdo nevezme, prožila jsem si u nich báječné dětství, hodně mě toho naučili (víte, že vy škrábete krumple jinak než my,Vietnamci?). Říkat Choc do řiti! Čerevo! atakdále. Strávila jsem u nich krásných sedm let. Dodnes máme s Gub---ovými výborný vztah. Bydlíme od nich jen 7 km daleko. Pravidelně k nim jezdíme na Štědrý večer na báječný bramborový salát a řízek. Letos ve středu.
S našimi Vánoce slavíme neslavíme. Nejsme křesťané, materialista jsem v rodině jenom já, takže o dárcích to není. Kvůli salátu to taky není, protože salátu se mi dostává v pravidelných dávkách. Čím tedy? Asi se nám líbí ta myšlenka družení se a předstírání, že jsme všichni dobrosrdeční a máme se rádi. Ne, ono...Vánoce, ta hektická atmosféra, ta vůně skořice, cukroví a stromečku...to je prostě táák ..hezké . Koledy nezpíváme. Teda jenom já. A to i během roku.
Hrozbu Vánoc vidím hlavně v obžerství. Hřích. Všichni víme. Zatraceně! Vánoce a to zabijácké cukroví! Nikdy nepeču, ale vždycky ho dostaneme kopu. Od sousedů, se kterými máme mimochodem taky moc hezký vztah. Hnedka mi zmizí v žaludku. Běda běda.
Pro dnešek by to snad stačilo. Obligátně vám přeji Veselé obžerství a šťastný vanilkový rohlíček!
Pokud nepřiberete, potom jste MACHŘI!!!
