A není to pes? A neotrávím se z toho?

A tahle rádoby vtipné otázky mě umí vytočit. Krev se mi nahrne do tváří a zaťaté zuby deformují vzhled obličeje. Do nebes volající lidská neomalenost. Proč se tak bojíte ochutnat "jiné jídlo"?

Nestává se to moc často, ale i tak se to občas někomu povede. Sem tam jsem svědkem, kdy se "lidé ze západu" seznamují s vietnamskou kuchyní. Povětšinou je to příjemné kulinářské průvodcovsví, tu a tam nepříjemné. Někdy vám v síti uvíznou ryby, které se stravují hodně jednolitě a nemají důvěru v jídla, u jejichž přípravy nebyli.

Sedíte takhle u stolu, který se prohýbá pod množstvím jídel. Něco vypadá na první pohled méně něco více vábně. Nabízíte první sousto a lidi na to koukají lehce vystrašeně a lehce nedůvěřivě. Oukej. Trpělivě vysvětlujete, co to je a že stačí jen ochutnat a ten člověk sám uvidí. Ale když k tomu někdo s vážným obličejem pronese větu: "A není to pes?" nebo " Nebude mi z toho špatně?", tak zůstanu čučet. Je to hrozná neomalenost vůči kuchaři, hostiteli i ostatním u stolu. A ani vtip se tomu nedá říkat.

Fajn, ne každý má chuť v jídle experimentovat. Ale co je ksakru zač "experiment", když je to vepřové na česneku se zeleninou a krevetami? Předsudek o tom, že vám v čínskovietnamských restauracích naservírují psa nebo kočku považuju za parádní hoax a mediální bublinu. Co se hygieny týče - uznávám, že ne každá restaurace splňuje hygienické předpisy, ale když jste u někoho (třeba u svých vietnamských kamarádů) doma?!

Odkud se vůbec nechuť k určitým jídlům bere? Proč jsou lidé tak vybíraví? Vymoženost pohodlné moderní společnosti?

Tak třeba - kdo z vás jí chřest? Chřest, tedy špargl, tu přitom měl velkou tradici. Umí ho z vás někdo vůbec připravit? Špenát znáte jen jako jídlo Pepka Námořníka a jako přílohu k bramborovým knedlíkům a roštěné. A přitom má špenát takové bohulibé vlastnosti.

Zamyslím-li se trošku, přijde mi, že velká část Čechů je v jídle KONZERVAtivní. Doufám, že jsou alespoň pryč ty časy, kdy se vozily konzervy a různé polotovary na týdenní dovolenou do Chorvatska.

Zkrátka... znám hodně lidí, kteří jsou v jídle vybíraví a přitom nevybíraví. Nevybíraví ve smyslu, že stejně nemají z čeho vybírat, protože jí stále to samé. Nejí tohle a tamhleto a nechtějí to ani zkoušet. Chápu třeba, když se takovýhle blok zrodí v době předškolního věku, kdy nás učitelky nutily dojíst tu úděsně vypadající dušenou mrkev a vytvořily v nás doživotní trauma z podobných jídel. Ale pokud člověk nejí určité potraviny jen kvůli tomu, že "to divně vypadá", to je už trošku záležitost hlavy a ne zkušenosti. A záležitost hlavy se přece dá nějakým způsobem ovlivnit zkušeností.

Tak se přece nebojte a ochutnejte cizorodá jídla bez předsudků a zhnusených výrazů.