Kluci dali čouda a v bufetu jsme si potom koupili salát a rohlíky, na Karlově mostě seděl mentálně postižený člověk a čáral tam své čertíky, podle zrcátka a ksichtů, jež na sebe zrovna ukazoval. No,my měli hlad!
Letěli jsme napříč mostem jako blázni. Sedli jsme si u svatého Kryštofa a cpali se salátem, turisté na nás pohlíželi jako na supy. Jednomu policistovi, co měl asi také hlad, se naše činnost pranic nelíbila a vykázal nás pryč z našeho stanoviště.
To už ale Matěj vynalezl jinou bláznivou hru, totiž házení zbylého jídla rackům. No, pár racků nás málem sejmulo... Nakonec jsme opět běželi a sedli si do prázdné kašny, co jsem si zapomněla poznamenat její název a kluci už zas kouřili.
Jarda nás vzal na výstavu českého surrealismu, ta se nám moc líbila, i ty názvy samozřejmě: "Jindřich Štyrský- Man with blinkers ( neboli muž s klapkami na očích), Jarda mohl obdivovat "Cigaretu u mrtvé" od téhož autora, nebo "Tekutou panenku". Nás stejně asi nejvíc zasáhla Toyen, přece jen, byla ženská jako my: "Schovej se válko!" Jenže nejzajímavější se mi jevila "Imperialistická snídaně" od Mikuláše Medka, kde byl obraz Emile a mouchy, ten byl špičkovej, chci ho vidět znovu!
Když jsme se my děvčata, vracela přes ten most zpět, začalo dost pršet, stánkaři balili své zboží pod igelit podobně, jako František Nedvěd, jen skupinka jakýchsi usměvavých šumařů pokračovala ve své produkci, jako by je hudba pohltila a nebylo na světě nic jiného...
Skočili jsme na tramvaj, (neměli jsme přeci jen deštník) a odjely hurá na Strahov. Dokvačili jsme do pokoje, kde seděl jen Matěj. Náhle se rozrazily dveře málem z pantů a ve dveřích stál malý delikvent Michal!
To už taková legrace nebyla... "Kde jste byli, co jste ďáli?" Vyzvídal dále ten cizopasník. Dali jsme mu rohlík a sám o sobě nám slíbil, že o půl šesté přijde. Vyzbrojeni prchavou náladou jsme vyběhli do deště "November rain", jak příhodně zpívají Guns n roses´...
V jedné pěkné červené cukrárně na Loretánském náměstí jsme se my čtyři rozhodli k činu, jako první ale Jarda, protože se v něm hnulo svědomí... Šel do budky a telefonoval na policii české republiky, zda nepostrádají chlapce Michala, přidal podrobný popis. Ale policisté, asi nebyli tak neónoví jako ti američtí, mu sdělili, že nemají patřičnou pravomoc a adresu chlapcových rodičů... Vlastně nám ji nikdy neřekl, vždy mlžil, vzpomínal Matěj na první rozhovor s klukem...
"Ale to ho jako ani nevyslechnou a nás taky ne?" Ptaly jsme se, skoro zklamaně, ale pak jsme si uvědomily, že my tam vlastně také nemáme "čo robiť!
Navíc Michal zmizel! Tak možná přece jenom jestli ho někdo nehledal, ale nebylo po něm dnes památky...
