Volba pro Vilmu I.

Jiří, Jeanův otec, rozkládal donekonečna mapu na kapotě stříbrného opela a kroutil hlavou. Svítilo slunce, ale ani přes brýle nebyl schopen lépe se zorientovat... Zhostila se toho Irma: "Ten kemp byl tady někde Jířo, spíše napravo, pamatuju si, jak tu tenkrát našli tu mrtvolu, to bylo pozdvižení, viď´!?"

Léto mělo být dlouhé a teplé, Vilma se nechala jako tolikrát ukolébat, že vše probíhá tak, jak má, užívala paprsků a prázdninových chvil.

"Ale nemuseli nás vozit až do kempu, určitě bychom to zvládli, vlak je odtud docela blízko!" Zlobila se trochu, ale nakonec přiložila ruku k dílu, až na louce vyrostl stan, zelený stan, trochu menší, než dva, co stály opodál. Koupili si ho nedávno napůl ve sportu a ...

"Slyšela jsi to, měli to při cestě, jedou přece na návštěvu k tetě Jitce!" Pomyslela si: "To víš že jo, byli tam před čtrnácti dněmi, co by tam chtěli řešit, takhle často?" Možná měla pravdu, ale Jean jen mávl rukou a pustil se do housky.

Bouřilo už cestou z Trosek. Ale hlavní, tu hřmotnější část měli ještě před sebou... Ve stanu bylo všelijak, ohňostroj blesků jim zpestřil noc a všudypřítomná voda se valila kolem. Ještěže impregnace byla úplně nová, stěn se však raději nedotýkali vůbec, to spíše sebe...

"Jdu na záchod" oznámil suše a další dvě hodiny ho neviděla... Neukázal se zrovna jako pravý hrdina, v umývárce zůstal do svítání a tvářil se jakoby nic. Vilma do sebe kopla kafe. Už si vážně připadala jako Vilemína z Vytlemína.

Jak se blížilo září a s ním termín jeho zkoušky, byl často nemluvný. " Přestaň si mýt ty ruce, jsi tam děsně dlouho!" Zaúpěla, když se ještě dvakrát vrátil, zda vodu vypnul...

Vilma se těšila na kámošku, přijela z Anglie ze sklízení jahod. "A to nikam nechodíte, třeba do kina, nebo na disco?"  Ptala se zaraženě Kája a dodala: "To je nějaký divný!"

"To je nějaký divný!" Vilmě tuhle řekla babička po jejich návštěvě, když slyšely s Vilmou zběsilé mydlení rukou z malé koupelničky.

Matka Irma jim před cestou udělila podrobnou instruktáž, kterak se k panu kapacitě chovat. Cestou děvče přemýšlelo, jak je možná taková proměna člověka, myslela na jeho nepřítomné oči, na dotyky a polibky, které mu věnovala. Byl to stav nula, stav nouze a ohrožení. Vypětí sil a dusot. Začala zase běhat, jako kdysi na intru, chtěla všechno vyběhat a odhodit. Celé své břímě, milovala ho celé tři roky.

Léto bylo nadmíru teplé, Vil přečetla spousty knih a uháčkovala si ty nejkrásnější dlouhatánské šaty na světě. Tyto zvláštní dny uháčkované a protkané její beznadějí, beznadějí jeho rodiny...

S příjemně vyhlížejícím profesorem se viděla dvakrát, jinak si dopisovali asi dva měsíce. "Nasadíme mu léky, výhledově tak na pět let. Bude potřeba klidový režim a nedoporučuji práci s lidmi, je to forma schizofrenie spojená se sociální fobií..." Zněl hlas jako z dáli, Vilma vyběhla na horkou ulici okresního města. Ta přespříliš veselá ulice hrubě nekorespondovala s jejím nynějším rozpoložením!