V zemi zvané Rezervacia žil byl jeden význačný umělec, vlastně ten nejvýznačnější ze všech, neboť jeho nostalgickému hlasu nebylo dost dobře nikde napříč říší uniknout jak byl vezdejší. Byl proslulý tak jako Puškinův památník.
Byl proslulý jako vodka stolničnaja. Jmenoval se Lerak Atog a nebylo jemu rovnému šírou Rezervacií. Tenhle Lerak měl svůj harém, s někým snídal, na jinou svou ženu se čílil, že se má snažit říkat ano místo ne. Ženy si doslova při pohledu na jeho unylé pohledy z plakátů rvaly rodidla jak se tak říkává, protože neznaly nikoho jiného než právě Leraka. Oblibu měl i u zdravotních sester a prodavaček, nejvíc u soudružek, které ještě v důchodovém věku svého interpreta zbožně předkládaly svým nepoddajným žákům, odkojeným hlavně Nirvánou a Suicidal Tendencies- Nobody hears.
Milovala ho i Valérie, tedy byl to spíše také jen takový přenos, protože kdyby jí byl někdo tehdy ukázal jen Roda Stuarta, zahořela by rovněž velkou vatrou, jenže ona znala z éteru právě jen meditativní hlas střednoslaboproudého Leraka, protože se před ním nedalo nikam uprchnout. Lásku svou zdědila toliko po matce, která na něm, ochuzena, ze stejných kulturních deficitů napříč společností a důvodů, rovněž velmi lpěla.
Tento příběh mi byl vyprávěn na seanci, při níž se vzpomínalo slavného pohřbu velikánova, v době, kdy se ještě v harému nenosily roušky a Rezervacia nebyla ještě znovu oplocena. Bylo to v okultním místě zvaném Modrá galerie.
Valerie se velice záhy stala Atogovou oblíbenkyní, tak se k němu lísala, až to vypadalo, že bude favoritkou číslo jedna. Pak ovšem na jeviště jejich životů vstoupila ona, zářivá Ivata.
Zatímco Valerie byla jakožto favoritka přijata coby sekretářka, Ivata okouzlila stárnoucího pardon zrajícího velmistra natolik, že se chutě oženil a velkou rodinu tímto získal.
Valerie se však nevzdala, tolik prahla po idolu všech Rezervacionovských dívek a žen, že se od jeho osoby nebyla sto odloučit a oddaně naňho hleděla se psí oddaností dál v řádu patnácti let.
Tehdy ještě byly pohřby jako víno a když se Lerak ráčil odebrat na onen svět, prodala velkým smutkem Valerie byt, auto, šperky a za potřebnou tučnou sumu zakoupila smuteční věnec, jemuž nebylo rovno nejen v celé Rezervacii, ale i ve spřátelené šíré Sobětsii!
Obřímí věnec, prošpikovaný velice hojně na mnoha místech orchidejemi a pojednaný láskyplným nápisem přišel Val na doslova celý její majlant, stál ovšem nakonec za to! Pokryl zcela navrchu a zastínil všechny ostatní smuteční kroužky, které chudy pobledly v jeho záři a vypadaly jako prosté věnečky se zvědavou uličnicí včelkou navrchu před vhozením do potoka, kamže milý můj věneček dopluje...?!
Pohřbu se účastnili mafiáni na čestných místech, členové tajné konfidencie, i jiná nezáživná drobotina.Třeba mistr Hradčany, jenž měl svůj vlastní východ. Akce byla moderována Lerokovou kolegyní, jenž mnohým slavným strašidlům hlas vnukla a jež ve tragické chvíli smuteční dočista zapomněla na četné Lerokovy ratolesti, kolik jich tehdy po světě poletovalo.
Chrám rozloučení páně byl napjat útrobami až k prasknutí, plačky Hajdy s Monýskem byly rozrušeny na největší možnou muzikálovou míru. Na deseti nádvořích sledovalo nejen Valerii nespočetné množství dalších očí tabletů a mobilů vyznavaček toho slavného Lerakova kultu.
Obří věnec byl po deseti minutách vykázán jako nepřiměřený nevhodný nákladný a nadmíru skandalózní, přece jenom nebyl to zase takovej rock´n´roll...! Valerie decimována ochrankou nakonec truchlila opět osamocena a v ústraní. Rezervacia tímto konečně však získala světce, mučedníka a jeho kult byl opětovně vysílán pamětnicemi rozrušenému žactvu na velkoplošných interaktivních tabulích na věčnou a unylou památku.
