Na takovýto domácí žvejkání bych řekla. Co to vlastně "normalita" je, co obnáší, dá se nějak specifikovat, kdo určuje hranici normality? Co již patří do abnormálna, nenormálna? A co na to para jevy?
No jo, každej normální člověk přeci ví, co je normální! Nám také říkali, že normální je nekouřit, hlavně v dětství, aby nás odradili od nežádoucího...Vy víte co se skrývá pod tímto pojmem? Zamýšleli jste se vůbec někdy nad obsahem tohoto slova?!
Normalita, rovná se průměr? Aritmetický průměr? Mohla by to být také zběžnost, stejnost, průměrnost, šedˇ, nuda, střední proud. Může to být strach? Strach z toho, že se vychýlím od hypotetického vzoru, jež na mne číhá v časopise, v osobě nějakého patřičného vzoru?
"Není všedních dní, jsou jen šedivé oči toho, kdo je tak vnímá." /JW/
Není ta normálnost jaksi vnucená, unifomovaná, vytlačená, donekonečna kopírovaná dle žádoucího mustru, taktéž nutně omšelá věčným papírováním, dle už zastaralého originálu sice, ale nepřizpůsobovaná době, tušená a nakonec také podněcovaná strachem...? Strach z nenormálna, ovšem, kde taková nenormalita vlastně začíná? Možná až jakási fo'bie dneška. Když uspěji, tedy jsem normální.
Bezpečí normálu nás vede k podléhání okolí, neměnnosti, zavedenosti nebo zatuchlosti, ale i bezpečí ochranné barvy, normalita dle mého totiž stírá autentičnost. Kdo je normální?
Proto také ne náhodou se vyskytl pojem "normalizace", to jest šedá zóna, zahnání oveček do střižny zakleté komunistickou zvůlí. Od toho jen krůček ke slovu "norma". Norma, která i když někoho uklidňuje, mnohého zneklidní a sklíčí. "Jsem ještě normální ?" Klade si tak člověk otázku...
Asi záleží na tom, kdo normu vyžaduje, pakliže je "normální", pak je vše v pořádku, pakliže nějakou normu vymyslí... Ale pokud normu vymyslí narušenec a ostatní ji přijmou, pak se vystavují celkem velkému problému. Ta norma nesmí být zlá a omezující některé skupiny lidí. Protože jinak taková to normálnost už jsou právě ty okřídlené "císařovy nové šaty"...
A z toho vyplývá také naše věčné a trapné porovnávání a posuzování, člověk pak, než něco přijme, táže se sám sebe? " A je to normální, udělal by to takhle i soused?" Jelikož lidé obecně ztrácí v sebe důvěru. Dělají to rádi? Nahrazují ji důvěrou a postupnou závislostí v systém, jenž normalizuje přece i ostatní. A nejen to. Lidé opouštějí od svých zvyků, krutý precizní harmonogram totiž obecně oprošťuje od projevů lidskosti.
Připadá mi, že normálnost je relativní, že pojem jako takový by mohl představovat do určité míry i nepřijetí, nepřijmutí ničeho, než zase jakési normy. Normálnost rovná se uniformita? Matrix systém se přece také považoval za normální, ne?
A proto obdivuji, vše, co se nějakým způsobem alespoň trochu vymyká, protože normálnosti člověk nějak nevnímá, neužije...Spíše mi ten termín připadá jako fádní nicota a bez šmrncu. Přeji pěkný den!
