Předně je třeba si uvědomit, že to co v sobě lidé nemají a nenosí, nemohou předat dále. Proto dochází k tomu, že dále přežívají různé předsudky, memy... Člověk dokáže pracovat pouze s tím, co již zná.
Protože nejsme zvyklí myslet kriticky, v podstatě za ismu jsme na to neměli ani právo a byli nezpůsobilí jednat jakkoliv jinak než byl zavedený trend, nemůžeme toto předávat ani dál. Stejné to je s otázkami, ač jich máme plno, bývali jsme okřikováni při dogmatických přednáškách ve škole. Kdo se ptal, dočkal se nejspíše ztrapnění před kolektivem. Navíc byly přípustné pouze vědomosti získané a nabiflované ústavem, jiné možnosti se nepřipouštěly. Žádná alternativa. Přitom ve škole se člověk naučí pouhých dvacet procent svých vědomostí.
A jede se dál. Stejné techniky, stejná gesta a otázky udušené, nebrané v potaz, rušící spokojený chod té rozjeté lokomotivy. Úzus povědomí o světě se nám smrskl na výcuc pouček, ustálených pravd. Všichni vědí stejně, stejné věci, které notoricky poznávají i předchozí generace. Mělo by nás to uklidnit? Kde není otázek, či lépe, kde se nepřipouští otázek, tam je vojna.Takový vědomostní erár, souvisí to úzce i s nynější formou zkoušky dospělosti, jsou tak nevyhraněné a obecné jako kapr. Všichni všechno mít a umět stejně... Hlavně bez diferenciace.
Tabu jsou zejména otázky týkající se politiky a víry. Napětí, které to vyvolává, netřeba již dále komentovat. Ovšem pokud otázky nejsou zodpovídány ani doma, nastane okamžik, kdy se jedinec ptát přestane a řekne si logicky: "Co je mi do světa, stejně nic nerozhodnu." A o to vlastně nakonec v konečném důsledku jde, aby si to řeklo co nejvíce lidí, aby uvěřilo, že informace masové jsou nezvratitelné a tedy ty jediné správné. Potýkáme se s dědictvím minulosti, což se nyní vyloženě hodí a čehož pár osob šikovně využilo pro vlastní získání moci.
Také to spouští vlnu domněnek, jak to asi tedy s tou vírou a politikou je, kdo má pravdu, jsou to nepatřičná slova? Vadí vám ta dvě slova? Zajímáte se o víru a politiku? Jsou nyní tabu? Kdy člověk vrůstá do politické společnosti?
"Nekritizuj, co jsi dokázal?" Je ustálená fráze, která z úst erudovaného pracovníka vezme vítr z plachet téměř každému. Demokracie je ale diskuze! Smíme se ptát? Ovšem, otázky staví tázaného tváří v tvář tomu, že třeba nebude znát odpovědˇ, a v tom je jádro pudla! Neztratit respekt, sebevážnost, autoritu tím, že nebudu vědět a nelze přece veřejně přiznat, že každý všechno zdaleka neví, že je třeba stále hledat a učit se nové. Prostor pro ptaní by měl být součástí každého poznávacího procesu.
Wolfgang Kraus: "Společenská a duchovní krize po prohrané první světové válce, hospodářská bída po inflaci, nezaměstnanost, zhroucení tradičních žebříčků hodnot, nezvyklá, špatně fungující demokracie, jejíž politici se v zoufalé situaci pokoušeli o neobratné kroky, vyvolaly u velké části obyvatelstva pocit všeobecné ztráty smyslu dění.Prohlubovala se psychická deprese, která byla stále nakažlivější- pro neurotický zvrat ve fantastickou naději. Hitler začal tam, kde bylo možno s nejmenšími reálnými prostředky dosáhnout neobyčejně mnoho: u lidských snů."
Odvádění pozornosti je stará a účinná taktika, kdy na jevišti se děje zdánlivě více než v zákulisí. Co se nyní odehrává v zákulisí?
