Slon se svým slůnětem se stal nechtíc svědkem doby, doby plné zvratů, nadějí, zklamaných nadějí, radovánek i lidských dramat... Zaujímal polohu statisty, vstřebával ovšem každou událost, která kolem něho jeho džunglí přešla.
Račte si vzít příklad !
Do městečka, v němž si dosud lišky dávaly dobrou noc, přijel světoznámý umělec, a to malíř. Přijel ještě spolu s panem Mazákem, což byl přírodovědec.
Městečko bylo ospalé a o možnosti cestovat se někomu mohlo jen zdát, a tak Tonda měl olepeny doma alespoň stěny bytu mapami cizokrajných zemí, které by toužebně navštívil, jen kdyby býval měl dobrý kádrový posudek, anebo byl slovansky vlevo nakloněn.
Tonda byl řezbář a lesník, přírodu měl velmi rád, pracoval tedy v Zoo u slonů. Když jednoho dne na pile zvané cirkulárka přišel o několik prstů, za pojistnou událost si nechal namalovat na památku od mistra malíře Slony, vycházející z pralesa.
Ordovik historický, přístup pravěký a dobrodružné momenty potkaly i jeho slona. Byl v obyváku svědkem jeho lásky ke krásné řekyni jménem Kalicia, melouny Anton jedl zásadně bez peciček, nakrájeny na přesné kostky. Někdy poslouchali spolu se slonem táhlé řecké melodie, které se linuly z magnetofonu, aby je vzápětí vystřídalo Ravelovo Boléro.
Slon viděl a slyšel jeho zajímavé přírodovědné a kulturní návštěvy, hltal očima vyznamenání z druhé vojny, svým chobotem bezmocně mával, když Antona křísil jeho mladý krásný soused.
Když se slon přestěhoval do diakonie, dupal do rytmu buše, přesně do rytmu psacího stroje, který každý třetí všední den monotónně zapisoval Tonyho paměti, muže, jenž nesměl opět "ven". Měl rád jehněčí maso ten jeho pán a ještě na smrtelné posteli si ze všeho nejvíce přál jíst jehněčí maso.
Slon čekal na paměti, byly však nenávratně ztraceny, šéf charitativního podniku jejich vydání nepřál a jednoho dne je zkartoval. Co v nich bylo ví jen onen slon, nebot´ slůně bylo neklidné a Anton diktoval potichu, i stěny mají totiž uši a když ne uši, tak aspoň hrnky. Přestěhoval se ten slon poté i se svým pralesem do jedné bílé ložnice.
Byl svědkem manželské lásky, lásky jedné dívky Bombóna a chlapce Pavouka, kteří oba milovali Psí vojáky, hudbu klasickou, jazzovou a rockovou a zoologickou zahradu...
Zlatý rám se radoval z maturit, svateb, vnuků. Slyšel mnoho čtení a myslel, že je v bezpečí.Jenže jak se tak neklidně na zdi vrtěl, houpal, zastesklo se mu po odborné společnosti. Možná našeptal jedné dámě, která si u něho udělala selfíčko: "Jo, na mě ho jistě sbalíš." Byla to pravda, do konce následujícího úplňku přijel milý paleontolog až z dalekých Košic.
Byl to ovšem jen překupník, obchodoval se zbožím a proto vždy po čase ze své adresy musel z prozaických důvodů zmizet. Přeprodal na Slovensku Dívku vyšívačku, v Holandsku nějaké grafiky a pak objevil toho Zděnka, dostal své obvyklé nutkání a zazdálo se mu, že se mu povede náramný kousek u jedné naivní rodiny.
To měl z toho, milý slon, že se nedal zapsat do strany, tedy přesněji řečeno do katalogu. Překupník se svěřil jedné korpulentní odbornici a ta vyzjistila od kamarádky, že se skutečně jedná o obraz originál.
Rekreační paleontolog se napil jedním douškem, druhým a sezdal, že by se chtěl za obraz oženit, fotografoval ho ze všech stran, zblízka i zdaleka, zprava a hlavně pak nejvíc zleva, jak měl ve zvyku. Všichni na sociální síti mu uvěřili, nejen že je odborník, ale že právě sedí v Kopřivnici a dostal zajímavý hodnotný dar. Buriana.
Uniformovaní odborníci sezdali, že jsou bezmocní a jeli raději honit výrostky za Kaufland. V městečku slonů, kde by mohli vzkřiknout: "Zde žijí lvi. Welcome to the jungle !"
Majitelé se ovšem lekli, vyměnili všechny zámky a slon se tedy schoval někde v pralese dnešní doby a překupník od té doby na svobodě se svou asistentkou číhá dál na další důvěřivé majitele přírodovědných tisků, koláží, olejů, ba i akvarelů.
