Ráda štrachám v zásuvkách starých psacích stolů. Když jsem byla školačka, našla jsem v jednom šuplíku nádherné ořezávátko na tužky ve tvaru elektrické kytary, dokonce tam byly nakonec dvě.
Z kulaté fotografie se na mě z plna hrdla smál sympatický tmavovlasý muž. Na moji dětsky všetečnou otázku: "Kdo je to ?" Dostalo se mi pozoruhodné odpovědi: "Tohle je Waldemar Matuška, náš vůbec asi nejlepší zpěvák..."
"Proč ho neznám?" Následovala logická otázka. "Protože je zakázanej!" Zněla překvapivě odpověď. Žasla jsem nad záhadnou existencí zakázaného člověka, začala jsem se pídit po jeho písních, abych zjistila, co na něm je tak strašlivého.
Nemusela jsem chodit daleko, babička na krkonošské samotě měla gramofon a spoustu desek a Matušku vyloženě milovala. Nechápala jsem, proč propána pán, co zpívá o nějakých krávách, koních, popřípadně moři, nesmí být hrán a v televizi zmiňován...Nyní se v Jaroměři nachází jemu věnované muzeum. Za socialismu paradoxně zkrátka stačilo málo, aby i hvězda velkého formátu byla vymazána z povědomí veřejnosti.
A tak se samota u lesa rozléhala do lesa pro radost kolemjdoucím houbařům hity jako " Slavíci z Madridu", anebo "Jezabel".
Samozřejmě to vedlo k dalším a dalším otázkám, kdo je ještě zakázaný, co udělal a hlavně poslech této hudby. Tímto způsobem jsem si oblíbila Kubišovou, Kryla a některé vlasaté kapely typu Animals,...
Jak že jsme přišli ke zmíněné školní pomůcce? Slavný Matuška hrál s kluky školou povinnými na koupálku pingpong až nakonec z kapsy vytáhl hrst ořezávátek a vysypal je na stůl. Kluci a mezi nimi můj táta si je opatrovali dlouhá léta jako vzpomínku na toto odpoledne.
Nikoho neohrožoval, jen platil ty svý rundy, dal sbohem lásce a odjel do Ameriky. A až někdy půjdete jako my procházkou vyšehradským Slavínem, položte mu tam žlutou růži, hrob poznáte dle kytary, která má podobu dávného dětského suvenýru a květ nemusí být nutně z Texasu...
https://youtu.be/Wtwm4KelqpA
