Přiznám se, že patřím mezi takzvanou sendvičovou generaci. Tato prý vězí mezi generacemi jakožto mezi mlýnskými kameny a zdá se, že v její kompetenci jsou hlavně starosti o mladé a staré. Hlavně je velice snadno manipulovatelná.
Posudte sami ! Manipulovatelná, ale také snadnou kořistí pro nejrůznější možné předsudky. Sandwich generation by se pak podle mého názoru neměla stát rukojmím vlastních dětí a svých rodičů, měla by být produktivním v tom smyslu, že ze sebe vydá maximum své síly a svého jsoucna a je suverénní ve všem, co podniká. Její integrita vězí na vratkých kořenech toho, co je jí povoleno a bývá neustále pacifikována různými cizími právy.
Nejsem skeptik, ale myslím, že ohromný nátlak, který zde ve společnosti panuje, odpovědnost jednotlivců 40´-60´ nedovoluje těmto osobám věnovat se věcem osobním, ale kolikrát i veřejným, vede k vzrůstajícímu nezájmu a pasivitě o dění okolního světa.
Takzvaný produktivní věk jako by nás přímo předurčoval k tomu, abychom se starali na vše strany, což je pochopitelně přirozené, avšak nemělo by se stát jakýms povinnými úzusem, který natolik ovlivnuje osud a všechny kroky jednotlivců, že začne maximálně omezovat kroky dospělého člověka. Vězíme tím ovšem v takovém mrtvém bodě , protože péče se od nás očekává s naprostou samozřejmostí jako to, že po noci přijde ráno, a to může natolik zkomplikovat naše bytí, že vlastně podlehneme tomuto nátlaku, až málem ztratíme svou vlastní identitu.
To se následně může projevit na našem vlastním zdraví. Jsme tak daleko, že děti znají natolik svá práva, až jich kolikrát neváhají využít k vydírání rodičů, Například zvednou svůj vlastní telefon a zažalují ochotné posluchačce babičce, že rodiče to a to nekoupili, neudělali, křičeli, a podobně. Tímto se dostáváme do absurdní situace. Orwell to vše měl v malíku. Děti by neměly mít takové možnosti k řešení svých sporů, bohužel, učíme je tímto k práskačství, manipulování a dalším podivným manýrům.
Proto nedovolme, aby bylo námi manipulováno a my se stali jakýmsi větrníkem mezi dvěma větry. Měli bychom pomáhat a chránit, avšak vše může ve skutečnosti dopadnout zcela jinak, vymknout se z akceptovatelného stavu. Potíže ovšem nastanou i třeba ve chvíli, kdy se nemocný důchodce začne mstít anebo vytvářet nátlak své ideje a dožadovat se svých domnělých práv formou kyberšikany. Zdá se vám to přehnané?
Mám taktéž silný pocit, že se nynější mladá generace bojí vzepřít starým zvykům, snaží se zalíbit a drží křečovitý krok s proudem, nevnáší na situaci svůj náhled, což obnáší sice bezproblémovou průměrnost klidného žití, ale také nebezpečí ztráty svobody, ztráty vlastní identity. Chybí zde názorové obohacení. Byla jsem svědkem, kdy učitel přímo starší žáky vybízel, aby se snažili nevyčnívat, že aby si nezadali. Nezadali s s obecným vkusem, erární pravdou a aby hlavně nekladli nežádoucí otázky, či příliš mnoho otázek. Ve vyučování kolikrát sice není tolik prostoru, ale učitelé sendvič generation již dávno netvoří většinu učitelstva. Drží jen pusu a krok?
Hrozí jí nebezpečí i tím, že pakliže nezapadne do soukolí flašinetu, bude osočována z nesvéprávnosti jako jsme toho svědkem na hradním paloučku...
Sendwich generation by se neměla nechat vydírat od žádné ze skupin, kterým pomáhá, měl by se jí ponechat její prostor, hlavně k řešení nejrůznějších situací, které život přináší. Vše by mělo probíhat více méně na bázi dobrovolnosti. Jsem ráda za vaše názory !
