V dnešní době máme toto slovo zamlženo, přitom jeho význam je takový nadčasový, jde vlastně i o jakousi pospolitost, soudržnost a celistvost v širším smyslu. Velmi jistě záleží na tom, z jaké rodiny vycházíme, co prvotního známe.
Jaké si odnášíme zvyky, zvláštnosti a memy? Uvědomme si ale, že se jedná o celý soubor záležitostí, informací, které v průběhu svého života ani kolikrát nestačíme rozklíčovat. Mám na mysli historicky získaný přínos etnický, náboženský, zdravotní, atd,...Samozřejmě jsou tu i zátěže. Proto máme anebo nemáme předsudky, protože spoustu názorů podvědomě a automaticky přejímáme.
Také se to týká vlastností, které jsme přejali a které nás ovlivnují při pohledu na oblast kultury a jejího dědictví, jakéhosi odkazu. Například to, že jsem hrdý na příslušnost ke své vlasti, jazyku, a na důležité osobnosti je do určité míry daný tím, co mám naprogramováno z prvotního společenství- rodiny. Jaké normy má ta vaše?
Pakliže jsem si vědom své aktuální příslušnosti k tomu kterému společenství, genomu, vážím si práce svých předků, jsem sám schopen uznat a přijmout kulturní odlišnost, ba i přínos jiného člověka.Znám je vůbec, jsem v této věci informován, mám k dispozici minulost svého rodu?
Proto za vlastenectví by se člověk neměl stydět, měl by ho však uchopit a vnímat spíše jako dědictví, dar, který pošle dál, protože i my sami vytváříme zvyky, názory, které předáváme dál. Kulturní poselství je to, s čím se identifikujeme, to, co uznáme za své. Svébytnost rodiny národa musí žít v tradicích, ale v těch původních.
Pravdou ale zůstává, že někdy se setkají rodiny s odlišným přístupem, etnikem, náboženstvím, a to pak může ale nemusí přinášet problémy v přijetí hodnot, pakliže se navzájem výrazně liší.
Je tedy třeba balancovat a najít správné vyvážení, které nastolí harmonii. Takže celkově o společenstvích platí najít rovnováhu, hranici mezi kosmopolitním názorem a vlastenectvím, míru toho, co ještě přijmout chci a co mne již omezuje, s čím nejsem schopen se ztotožnit.
Kultury se vždy historicky navzájem celkově prolínaly, přejímaly, utlačovaly, ba i vyvraždˇovaly. Myslím, že není třeba stavět hned zdi, nejdelší nebo nejvyšší na světě a distancovat se tak od zbytku světa. V moři organismy také žijí společně, působí na sebe a nestaví barikády a všelijaké opony, ne? Přitom si vezměme, co těch živočišných i rostlinných druhů vlastně existuje.
Stále se vracím ke slovům, kterých užila roku 1998 paní Thatcherová: " Cílem Západu by měla být spíše podpora tolerantnější představy vlastenectví, spojeného s demokracií a svobodou pod vládou zákona. Národní stát není stát, kde žije jen jeden národ. Spíš je to stát, kterému pokrevní a historická pouta velké většiny obyvatel zajišťují zvláštní jednotnost a soudržnost. To však menšiny nezbavuje práv, která požívají na základě toho, že jsou občany takového státu. Stát ostatně není pouze kmen. Je to právní subjekt. Aby byl národní stát silný i demokratický, smysl pro národovectví musí doplňovat ... péče o lidská práva."
Tak vlastně i tu rodinu je třeba posouvat, rozvíjet a nechat se poučit minulostí, nebot´ je živý organismus a s tím musíme pracovat a nakládat. Rovněž společenství potřebuje neustálou péči o svébytnost a smysluplnost ducha kultury...
