Ten den podnik očekával velkolepou návštěvu z vedení města a bylo třeba řádně se přichystat. Proto se připravovaly chlebíčky, káva voněla v ústrety po celé chodbě.
Byla vybrána skupinka nejlepších, nejloayálnějších, aby představila své velkolepé inovativní vize o budoucím vzhledu zanedbaného travnatého komplexu před podnikem. Káva se sodovkou zvolna mizely v zaměstnancích a projekty interaktivně a důležitě běžely místností. Metodik prevence s písmeny na břiše a čele se zmínil o bezpečnosti celého projektu.
Karel vzadu poznamenal potichu k Alžbětě: "Dneska Ti to sluší, vypadáš docela jako Eva Braunová..." Slizce dodal: "Už se těším na duben."
Na asistenta v rohu mísnosti nezbyl už ani stůl, a tak seděl mimo. Tleskání tu slabší, tu silnější asi jako květnová bouřka spustilo podivnou věc: Na Michala se začal snášet déšť, rozhlížel se proto okolo, kde uvidí neočekávaný nekoordinovaný pohyb se sodovkovou lahví, ale nakonec nic podezřelého nezaznamenal.
Karel už se těšil, jak vyvenčí Árijku. Běta měla chut´ na čokoládu, ale po svérázném flirtu ji naráz přešla... Začala více soustředěně myslet na to, co bude třeba odpoledne nakoupit a vršila v hlavě imaginativní seznam nezbytných a naprosto nezbytných položek.
Program dospěl k otázce financí, kolik by se z rozpočtu mohlo tak vydat, přece jenom třeba zbude i na lavičku do atria...
Na chodbě někdo pouštěl Olfielda "Man in the rain", což se Michalovi zdálo celkem symbolické, protože po dalším potlesku a dezertu zkonstatoval, že opět jakýsi vtipný zavlažovatel vykonal svůj nestoudný žert...
Zatímco se do místnosti vecpal ještě zástupce, město mělo skoro vybráno, který z nejnadšenějších pracantů vymakal, jak bylo podotknuto, dříve by se nejspíše řeklo "vyhotovil nejlepší prezentaci." Michal zjistil, odkud vítr fouká. Tupě hleděl do stropu, jak na něho odtud crčí v čůrku voda. Ačkoliv v místnosti bylo velké světlo, nikdo si jeho podivného počínání nepovšiml, mapu na stropě přímo okatě lazeroval a lustroval, a až pak hlasitě zaharcoval židlí co nejdál od vodního zdroje.
V dalším levelu se dohodli, že musí přepracovat fotografie a úhly jednotlivých pohledů. Prezentace nemohly mít lepší prostoru, Jiří těsně před Karlem, kterého se běžně báli i rodinní příslušníci lidu a i uklízečky se zarazil a raději předstíral, jako by se potil. Bylo rozhodnuto, že se učiní jakési zkrášlovací úpravy a část kávařů byla proti užitému materiálu odpadkových košů, zatímco na nižším oplocení se všichni jednomyslně shodli. Po jednom chodili k oknu, shlíželi dolů a ujišt´ovali se navzájem poklepávaje se, jak to bude senzační. Jen Karel zabručel, že se tam bude stahovat opět tmavá chamraď ze sídliště. Své malé obdivovatele už koneckonců měl.
Autoři vítězných projektů se už v duchu viděli na post párty, smavý Jiří tupě zíral do stropu a odtažitě se pokusmo vinul ke Karlovi, který k němu měl vždy plno výhrad, naposledy pak poznamenal cosi o jeho zbytečnosti.
V nastálém přítmí navozena bratrská atmosféra, kdy ruka nestačila chytat ruku a smích nebral konce. Jiří byl navíc podezírán z jiné orientace a tak svoji nynější blízkost neonna nesl velmi těžce. Karel se kategoricky vztyčil a udělal pár kroků, aby poblahopřál kabrňákům. V ten moment však nečekaně podklouzl na kaluži, která se vinou odsednuvšího Jiřího na linoleu zatím vytvořila a zlomil si nohu. Zařval ještě na bázlivé zkoprnělé obecenstvo: " Uklízečka pitomá, já bych ji nahnal do plynu!" A až pak tam ze stropu těžce skápla pověstná poslední kapka.
