Pošta jako místo setkávání lidu v jedenadvacátém století plní stmelovací funkci, na poště lidé zapředávají hovor častěji než v Hornbachu anebo Kaufu. Taknějak tam absentují rozptylující elementy typu zboží a nabídek.
Mám poštu v oblibě, proto jí využívám často: Posílám dopisy obyčejné, úřední, i s balíky, v kterých posílám knihy tam také vystojím měsíčně dokonce několik důlků.
Proto jsem ve čtvrtek, hned po návštěvě dětského střediska s očkováním proti již dnes vzácné dětské nemoci vyrazila poslat dopis úřední. V 16 hodin jsem tak stanula na prahu pošty a brala za kliku, vzorně a s napařeným respirátorem příslušné třídy, připravena dodržovat odstup diskrétní i požadovaný panický rozestup od potencionálně nakažených zákazníků pošty, naladěna na vytváření důlku.
Marně jsem lomcovala klikou, pošta mi své útroby neposkytla. Zadívala jsem se na druhý chodník, kde v místech, kde kdysi stávala synagoga, postávala fronta na zmrzlinu, zhruba padesát metrů dlouhá. Dobrůtku točenou si podle mne dnes dychtil koupit každý, koho jako mne zklamala pošta. Výjev připomínal osmdesátá léta dvacátého století, kdy občané postávali před Tuzexem.
Napřímila jsem se na chvíli a omluvila v duchu poštu s tím, že jsem asi neuchopila správně otevírací dobu instituce. Chybu jsem hledala na své straně. Protože na dveřích nebyla žádná cedule, což jsem hned za tepla na okolních vstupech dveřích ohledávala, usoudila jsem, že jsem zde pro dnešek zkrátka pozdě.
"Ceduli jistě nedali, protože kvůli dešti by musela být zatavená ve folii a to je lesklý povrch, čili jak by každý příchozí na ní hmátl, tak by se mohl nehezky nakazit čínomorem." Jsem si řekla ještě sama pro sebe a uspokojena vysvětlením šla do auta. Pravda, parkoviště u pošty bylo podivně prázdné ale jak se nakonec ukázalo, zas taková výhra to nebyla...
Další den jsem již na poštu neměla čas jet, a tak jsem tiskopis vložila do obálky, opatřila těžce sehnanou známkou na dopisy /matka mi sdělila, že občas ani známku v trafice nemají/ jsem letter vložila do žaludku nejbližší sběrné schránky s uvedeným sběrem dopisů ve 12 hodin každý den.
Víkend proběhl v dobré pohodě a pondělí o půl deváté ráno mi zazvonil telefon. Dopis nedorazil do cíle B, což způsobilo, že mi ze školy posílají téměř dospělého syna, který nemá příslušné potvrzení, že může studovat. Na mé námitky nic nedbali.
Horečně jsem zapřemýšlela, zda nemohu příslušný dokument pořídit znovu, což by znamenalo jet do nemocnice v jiném kraji ve vzdáleném městě, kde bych stála ve frontě s nejistým výsledkem.
Sedla jsem k PC a zjistila, že úřad poštovní ve městě je dnes opět zavřený, a to bez udání důvodu. Zbledla jsem, nebotˇ pošta je jedinou svého druhu v patnáctitisícovém městě, po nedávném sčítání lidu jistě ještě o něco lidnatějším, protože v dobách morových jak známo lid z velkoměst stěhuje se na venkov.
"Žiji na venkově!" Blesklo mi totiž hlavou. Kde není žádná pošta, tak je jistě již venkov...
Rozhodla jsem se najít příslušný telefon na krajské poště a optat se, co že se na té naší poště děje. Zde jsem ovšem narazila na fakt, že nejméně deset oddělení Hradce Králové rovněž má dnes, to jest v pondělí, v jasný úřední den, výluku, tedy zavřeno. Že by obživli Čapkovi skřítci?
Syn mi telefon složil. Zato mi zavolali z ředitelství školy, že bez tiskopisu ho tam vůbec nechtějí. Zpanikařila jsem, nebotˇ jsem si onen dokument ani neoskenovala a ten nyní se nachází ve schránce v tak od civilizace vzdálené kolonii, totiž 100 metrů za opicemi pod místní Zoologickou zahradou.
Ve chvílích, kdy jsem ze zoufalství už už bojovala s představou, že dnes v noci vyloupím onu schránku o můj dopis a přemítala, jaké že náčiní k tomu použiji, mi zavolal učitel, že mu volali z ředitelství a že dopis přišel s poštou. Zaradovala jsem se.
Pošta funguje, ale distančně!
