Dne 11.8. 2018 si připomeneme narození Jana Palacha... Dnes, kdy se zdá, že se na jeho odkaz pozapomnělo, tak je právě načase, události roku šedesát osm a devět oživovat! V roce šedesát osm se konaly i proslulé hladovky.
Ohlasy na jeho do té doby ojedinělý čin následovaly ještě dlouho po bezprostřední události. Jeho obětˇ totiž fascinovala svět a celou společnost, zároveň popouzela, provokovala a odkazovala k polemice proč a jak,... Vznikaly básně, próza, a velký ohlas byl přitom i v zahraničí... Pro jedny křičela, pro druhé se zase stala synonymem "Ticha"- Bohdan Mikolášek, který kvůli skladbě Ticho musel dokonce opustit vlast, podobně jako kdysi Komenský. Básněmi projevili svou soustrast Jan Skácel- Hořící keř, Josef Kainar- Bolest atˇ mi poví, Miroslav Holub- Praha Jana Palacha, Jindřich Hilčr či Kazimierz Wierzyński.
O události psaly i francouzské noviny, je po něm dokonce pojmenováno náměstí nedaleko Eiffelovy věže. V samizdatu vyšla próza , poema " Česká Kalvárie," Jaromíra Šavrdy, jakási obdoba křížové cesty. V hudbě bych vzpomněla Karla Kryla- "Dědicům Palachovým", Josef Berg- "Tryzna za Jana Palacha", skladba pro smyčcové kvarteto, Alois Piňos "Skladba 16.1.1969", "Zaklínání času" od Miloše Ištvána. Evžen Zámečník- "Elegia per Jan Palach."
Studenti tehdy nosili na klopách kabátů hlavy s papírovými sovami, velkým sym-bolem doby se také stala bílá posmrtná maska umístěná ve výklenku na hlavním schodišti Filozofické fakulty UK. Maska, kterou mrtvému sňal světově uznávaný sochař Olbram Zoubek, byla instalována na černém podkladě, ostře kontrastující s okolní černí a šedí, kterého si dobře pamatuji z Litomyšle.
Pro dnešní době jeho přínos spočívá hlavně v tom, že můžeme porovnat období před padesáti lety, naše možnosti jsou mnohem lepší než onoho roku 69 a navíc lidé, kteří si pamatují, či se zabývají děním okolo, jsou navzájem spojeni. Palach neměl okolo sebe nikoho stejně smýšlejícího, byl tak nesmírně osamocen ve své úzkosti o osud národa.
Oběti, které následovaly, které inspiroval, již nenabyly takového dosahu působení, byli jimi Jan Zajíc a Evžen Plocek, v zahraničí pak polák Ryszard Siwiec.
Rodina s původně židovskými kořeny, hlásící se k evangelíkům se usídlila v Tatobitech, kde provozovala oblíbenou malou cukrárnu. O ni samozřejmě vlivem okolností přišla, zůstala jen výrobna. Poměry v té době byly mizerné.
Motiv ohně, který hoří vlastně neustále bez přerušení, živá pochodeň, jev tak nepřirozený a šokující.... Dým, který očišťuje, který vysílá kouřové signály lidstvu, že něco je špatně, jinak, naopak, je přímo alarmující! Nemyslete si, hoří i dnes, dnes, právě více než kdy jindy. Jsme obžalováni z toho, že onen oheň nevidíme?!
Mladík, který vedle mne na demonstraci proti vládě s podporou komunistů dne 11.7.2018 držel shodou okolností purpurovou podobiznu Palacha, byl synem emigrantů ze Švýcarska z roku 1968. Ráno si poslechl zprávy a bez snídaně, jídla či pití spěchal na Malostranské náměstí. Zde vytrval až do konce akce, šel i do Sněmovní ulice a neúnavně mával podobiznou J.P., přičemž volal lámanou češtinou nesmírně hlasitě: "Hamba, hamba české republice!," což příslušníci protistojícího policejního kordonu nesli s krajní nelibostí...
Byl asi tak právě ve věku Jana, což bylo trochu symbolické. Byl tu v Česku na skok a přesto ho rok 1968 poznamenal v jeho celém životě, narodil se v emigraci...
