Popelku známe jako nejpopulárnější nekomiksovou pohádkovou postavu. Do role Popelek se tudíž leta identifikují tisíce malých dívek. Děje se to již dobu, od doby sošáče. Proto by bylo dobré tento stereotyp poněkud narušit...
Či zaměnit...Třeba za jinou postavu, Saxanu anebo jinou, akčnější postavu, která nečeká na zázrak.
Patos je emotivní, apeluje na posluchače, může je mimo jiné utvrzovat v kulturní neměnnosti...Určitě se promítl mimo jiné i do řady pěveckých soutěží.
Zkrátka naše zřejmě tzv. značková pohádka je Popelka, jako Slovensko má Jánošíka, Rusko má třeba svého Mrazíka. Neříkám, že by to byly pohádky nějak nekvalitní, jde mi o to, že jsou nadužívané a patetizovatelné. .
Naše kultura se vyznačuje určitým nadstandartem pathosu. Patetický byl Gott, Laufer, Bartošová v songu "Říkals, já se hned vrátím", ze seriálu Chlapci a chlapi. Paní Vondráčková se sama pasovala do titulu "národní poklad." Jak patetické, že?
Popelka jako národní film? Zraky mnoha lidí se obvykle před Vánoci s nostalgií upínají hlavně k Popelce pana Vorlíčka. Tam se pathos také objevuje, dnes už bychom řekli už nadnárodní patos. Dnes už sice leckomu připadají i Pelíšky patetické, možná proto byl úspěšný seriál Wolha. Snad také tento stav navozuje počet repríz zmiňovaných filmů...
Původní Popelka z roku 1969 se příliš dlouho nevysílala, protože její protagonisté podepsali Chartu 77 či nahráli tehdy osudovou skladbu (hudebník s bulharským původem Angelo Michajlov ji tehdy doprovodil na varhany) slavnou Modlitbu pro Martu. Michajlov nesouhlasil s okupačními vojsky. Přitom nejméně hudebně patří Popelka 69 k mnohem zdařilejšímu dílu, i když černobílému. Nestihla zpatetizovat, a tak se na ni dá koukat bez nostalgie.
Proto asi také režim přistoupil k natáčení jiné Popelky, již opatřil populárními herci a tehdy bez takřka žádné přiměřené konkurence vytíženým hudebníkem Karlem Svobodou. Která by takříkajíc smyla stopy po Popelce původní anebo ji přinejmenším zastínila, což se celkem podařilo.
Vím, že nelze srovnávat nesrovnatelné, ale nyní, tedy nedávno, když Popelku 69 dávali na dětském kanálu, jsem si uvědomila, že kromě hudby i text, který nádherně interpretuje Jan Tříska, má v sobě i silný rozměr hloubky, což například trhák Kdepak ty ptáčku postrádá.
Popelka, jakožto panenka v koutě čeká na svého zachránce, prince. Je snad zosobněním naší české vlasti, kdy čeká na prince?
Vše, co zní pateticky, je mi podezřelé, a to proto, že to zavání nehistorií, nostalgií, vzduchoprázdnem. Patos je nedějinný, stojatý, smrdutý. Alibistický- chcete-li. Dal by se směle přirovnat k předlouhému pravěku, který nemusí řešit politologii, protože vířník či plavuně ještě jaksi nikoho neokupovali...
Samozřejmě nositelé patosu jsou povětšinou oblíbení většinovým posluchačstvem. Často se dokonce jedná o převzaté pop písně, které například za režimu nechvalně proslulého byly prezentovány, aniž by lidé znali původního autora hudby. Jakýsi patos nabízel svého času i Frank Sinatra a jeho doba, opakovatelé Elvise Presleyho rovněž často tíhnou k této branži. .
Snad by se dalo říct, že se jedná o určitý hudební klientelismus spojený s nějakou specifickou dikcí. Spolehlivě ho můžeme zaslechnout na výletním parníku a hudebníci ho sami pro sebe zovou pracovně "gastro jazz." Kde je třeba romanticky zapomenout na čas...
Můžeme to chápat jako již v podstatě druh uměleckého kýče. Tento však navíc zaručuje i ona až umělá oblíbenost, zprofanovanost a masovost- jako ve výtvarné sféře namátkou matrjošky, anebo masové suvenýry- napodobeniny Golema z filmu Císařův pekař, anebo po staletí oblíbené suvenýry typu perníkového srdéčka, valašky, či nyní patetizujících trdelníků.
Patos jako takový je nositelem nedějinnosti, neplynulosti, stojatosti, neměnnosti, zatuchlosti.
Všímejme si pathosu ve svém okolí a nestavme ho věčně na piedestal, neboť většinou pouze legitimizuje právě aktuální poměry. Čím je méně nezávislé kultury, tím méně máme umělecké svobody...
