Paní Mundyová, zootechnička, opět nesla sousedovi bábovku. Kromě toho, že za něho jsa záslužná na celé čáře stírala chodbu, ještě také mu ochotně nabízela službu hlasování stavu SBD v domě. Mundy věděla, byla ctižádostivá.
Netvářil se bůhvíjak nadšeně.
"Proč dneska ? Mám už i nakoupeno..." Chabě zaprotestoval vůči bodré padesátnici.
Soused byl cholerik, cukrovkář a měl četné zajímavé známosti, což paní Mundy věděla a jaksepatří se chystala využít. Zejména cosi v jeho majetku, několik drobností ji nenechávalo léta v klidu spát. Zootechnička věděla, že musí od své osoby odrazit jakékoliv jeho pochyby či podezření, musí se ukázat jako řádná altruistická křest´anka a lidumilka. Vše koná z nekonečné a nezištné pomoci, i když za socialismu.
"Jsme přeci lidi, ne? " Ptala se řečnicky tehdy na vše strany často..
Jeho rodina byla pouze vzdálená, což paní Mundyové jak se domnívala, jí propůjčovalo jakési výsadní právo přiblížit se snadno sousedovi, dokazovalo to na její jednoznačnou přednost mezi všemi ostatními lidmi. Ona byla přece nejblíže všemu dění, stejně, jako to měla nastaveno v práci a dceruška, její plavovlasá Jarmilka, účastnice všech možných biologických olympiád jí k tomu mohla ostatně dost dobře dopomoci.
Také na něho občas podávala její rodina hlášení. Pocházel z Rakouska z Vídně a socialistická republika ho tudíž nemohla pustit na žádné zájezdy, kam by zřejmě tuze rád jel.
"To by tak hrálo, odvézt ty poklady co tady má." Pomyslela si Květa Mundyová a chvátala zcela kategoricky vyšinutá na schůzi Ksč.
"Zase jsem za vašeho strejdu uklidila!" Málem se pýchou zadmula, když nervozní sousedův příbuzný s nákupem vystoupal po schodech nahoru, aby nebyl slyšet výtah.
"Asi by chtěla platit za úklid", napadlo ho mimoděk při odchodu, o jak je empatická ženská. V kukátku se poté zjevilo velké modré telecí oko mladistvé biologické olympioničky...
Kupříkladu na stěně mu visel obraz od světoznámého pravěkého malíře, prozatím z druhé strany pouhé panelové příčky, se lehce dotýkal stěny na kterou každý večer před spaním bodrá žena upírala svoje chtivé pomněnkové zraky. I sousední byt by se nám šikl. Ale jednou, jednou...
Mundyovi byli velcí zahrádkáři, jezdili na bicyklech a ponejvíce se jim v Polabí vedly tykve a okurky. Byli v tom fakt dobří, byli vybaveni takřka na výstavu Země živitelka.
Často na chodbě nahlas při takovém tom plkání paní Mundyová zaváděla řeč na dcerku a její přírodopis, ptala se na fosilie a při návštěvě jako tato brávala do rukou se zájmem hned tu a hned onu biologickou příručku, kterou soused vlastnil. Pán, který chtěl cestovat a bolševik, stejný jako paní Mundyová, přisvojoval si práva a majetek schopnějších, zapovězených osob. Znal kupodivu obsah slova vlastnictví, socialismus se chystal bez skrupulí schlamstnout rozuměj znárodnit a posléze přerozdělit majetky nepřizpůsobivých a neloajálních jedinců .
"Stejně nemůže cestovat a nemá plnohodnotnou rodinu, tak jakýpak copak..." Vyjádřila se stručně před manželem, který jí všechno přikyvoval, byla to jeho skvělá vlastnost. Jejich kvalitní Jarmilka bude jednou přínos společnosti a to by si měl laskavě uvědomit...
Vyptávala se zvědavě a s despektem srovnávala své zázračné dítě a s dětmi vzdálených příbuzných pana souseda Vlasty. Zajímalo jí vše, doslova vše, co se kde šustlo, stávala za kukátkem celé dlouhé minuty, jen aby jí neunikla sebemenší návštěva vedlejšího bytu. Tento rys po ní zdědil její manžel a hlavně nejstarší dcera Jaruš, která si později symbol oka z kukátka zvolila příznačně na svůj fb profilu.
Její neobyčejná dcera, která povznesena nad umělce, hlavně pak nad zpěvačku Bartošovou a její excesy každý týden informovala hrstku svých fb přátel, co zase zpěvule vypila či vyvedla a jak u toho vypadala. Bylo nadmíru jasné, že empatie jí nic neříká. Reputaci na síti vždy napravila umírněnými snímky tykví, řeřichy a okurek. Také hačkovala ostošest animované figurky.
Soused zemřel, aniž by zázračné dívce šmírajdě cokoliv zanechal, krom několika knih a její matce nezanechal takřka nic. Byla dotčena a tykve ten rok byly v Dvorsku ještě větší, nadutější a výstavnější.
Dcera Jarmilka však příkoří nezapomněla a o tajemném obraze po letech promluvila, její kamarádka od jihomoravské policie, přesněji ohledávačka mrtvol při jednom dýchánku s vodkou dostala informaci o jejím celém tom traumatickém a smutném případu s nenaplněným dědictvím. Doktorky si roztržitě připily vodkou, jak je svět nespravedlivý, naposled se ještě zasmály Yvetě, že neuměla pít, že až spadla mrtva pod koleje.
Justýna, ohledávačka nebožtíků, milovala věci, které byly neživé, či spíše mnoho tisíciletí již mrtvé. Měla také kamaráda spíše kolegu a to přes rozvědku, taky vodku, dvojnásobně trestaného slovenského recidivistu, který její zálibu v pravěku rovněž sdílel. On však kromě fosilií a mrtvol měl rád i živoly, hlavně když je mohl vydírat, okrást anebo prodat či jinou inovativní kombinaci těchto kriminálních jevů... Jejich zločinné spojení fungovalo v Čechii a na Slovensku, Justýna kryla Norbertovi záda. Policie jí důvěřovala a na telefonní dotaz k výskytu pachatele recidivisty u ní doma stroze uvedla:
"U mě ani na mé chalupě se nevyskytuje." Poručík Vánočka celý jsa zapletený do případu ji již dále neobtěžoval.
Justýna měla mezi policií spoustu vlivných mladých přátel, náhodou třeba vyšetřovatele Vánočku, který na ni měl dvě telefonní čísla, aby se šmudla, dovolal.
Soused Vlasta měl několik příbuzných, děti také vyrostly, jeden se stal vojákem z povolání, jedna dívka učitelkou a další cukrářkou. Když se učitelka rozvedla, na sociální síti ji oslovil tajemný egyptolog z Košic. Ano, byl to kolega Norbert, spolupracovník forenzní Justýny a recidivista, který právě odešel od předchozí oběti v Prešově, kterou týral a okradl. O život jí nakonec neusiloval, protože těžce onemocněla. Byl totiž, jak si myslel a vykřikoval na vše strany, neskonale humánní. Jejich mafie párkrát udeřila, obohacena o realitního makléře Jaromíra, vyhlížejícího velmi mladistvě a nezkušeně. Justýna mu dávala pokyny, spravoval také její ostatní nemovitosti.
Mundyová s Justýnou si mezitím vzájemně likovaly lvíčátka a dětičky.
Justa měla na starost přeprodej nemovitostí vylákaných obětí, které zpacifikoval Norbert, pomocí svých vylhaných báchorek. Ona poté vzala provizi za rychlý prodej, tak kolem 10 procent z jedné nemovitosti. Dokumenty o prodejích si ponechávala, aby oběť neměla důkazy a vypadala pro úřady nevěrohodně. Zbytek papírů vždy zneškodnil surový Norbert. Záda ohledávačce jí kryl znuděný policista, jež nikdy nic nezjistil a ptal se na vše osob podezřelých pouze telefonicky, pan Kryšpín Vánočka, Mgr.
Protože nic z toho co načal Norbert nedokonal, ani v Košicích se mu nedařilo, vymlátit peníze z přítelkyně, prodal tedy několik ukradených mědirytin z Holandska, chystal se prodat z jedné řekněme temné pozůstalosti "Přadlenu", obraz, olej z devatenáctého století. Pak odjel jakožto schovanec ke své přítelkyni od policie na jih Moravy. Zde měl zajištěnu policejní ochranu, nic na tom, že byl na Slovensku hledaný, pod svícnem, a to i v Brně, je totiž také tma největší. Mladá Mundyová vše z povzdálí zvesela sledovala.
Pod pravěkým obrazem požádal Norbert učitelku o ruku a fotil, fotil jenom onen obraz, že ho jakože dostal darem, tak, aby každý na fb věděl, co získal. Kromě toho, že vymlátil peníze za prodej bytu ze snoubenky, při čemž ho chránila a pomáhala paní policejně způsobilá ohledávačka, také ji mlátil a vydíral v její přítomnosti ...
Mladá Mundyová o všem věděla ....
Vymývání mozků obětí trvalo vždy tak 6-9 měsíců a kýžený výsledek se většinou dostavil. Delikvent, z východní země mající byznys stránku West: East: West uměl totiž jednat s ženami, dívkami, ba i se ženským pohlavím i s nezletilými. Ženy, které mu nešly zpacifikovat se většinou pokusil prodat.
Prodej nemovitosti proběhl, doktorka ohledávačka dostala svou provizi, obraz byl ovšem rodinou pečlivě uschován a policie směšně krátkým tiskopisem prostřednictvím Kryšpína Vánočky prohlásila, že se nic neudálo, že paní doktorka i s panem recidivistou jsou nevinní a poslala depeši oběti činu. Expertízy nic nedokázaly, co na tom, že delikvent se na pobočku nikdy nedostavil a dál ho osobně chránila interní spolupracovnice policie na jihu Moravy... Další jejich obětí v řadě se stala žena na západě Slovenska, jistá majitelka krematoria v obci Myjava.
