Pavlínu měl každý rád, byla ve škole hvězdou, jezdila na kole a vyhlížela jako podnikatelka paní Monika, jen světlé vlasy nosila v copu. Právě vstoupila do třídy, když se dva kluci fackovali. "Sednout, hned se na vás mrknu..."
Šesťáci si stoupli, mnozí až na špičky, jen aby dohlédli na pohlednou úču.
Ta se právě posadila, lehce mlaskla a začala číst: "Andul -je!"
"Barto -je?" "Ano!"
"Cikr- je?" "Ano"
"Doubko- je? "Ano"
"Housko -je!"
"Kadeč...?!
Kadeč- není!?
Prou- je? "Ano..."
...
Zaklapla zlehka nevlastními nehty třídní knihu a vzhlédla k oknu, venku bylo ten den zrovna slunečno, jen stříbřitě přeletělo letadlo bezmračnou oblohu. Posunula učebnici Dějepisu do sektoru A1.
"Dneska si povíme něco málo o druhé světové válce... Začala v roce 1945 a v Německu i u nás platily takové zákony, no, jak bych vám to jenom přiblížila...?
Zalovila si v copu a najednou, jako by ji něco osvítilo."
"Víte co? "
"Postavte se, Doubková, nešťourej se v nose, Bartoni, postav se, nebo Tě vytáhnu a uši!"
Rozcuchaní jinoši a dívky se znovu neochotně vztyčili a paní Pavla děla: "Tak a teď k tabuli půjdou všichni blonďatí a modroocí a v lavicích zůstanou žáci, co mají tmavé vlasy a hnědé oči a ti ostatní."
Pohlédla z katedry na malé Asiaty, Arménce a jiné děti. Zvážněla.
"Tak a my, co jsme před tabulí bychom byli živí a ti, co stojí v lavicích by byli mrtví..."
Nastalo hrobové ticho, v němž parta před černým, zatím nepopsaným panelem si viditelně oddechla, snad jako by se usmívala, ba hihňala, skupina dosud stojící před židličkami viditelně ztuhla.
Byla středa, první toho měsíce, dětem už kručelo v břiše, bylo poledne. Zvenku se ozvala táhlé houkačka. Učitelka zavřela okno.
