Vilma se ocitla v prapodivných situacích, které nečekala a byla zaskočená. Před kontejnerem ležely brusle, někdo vyprdl se na hokey, v Cudetech po čertech propagovaný. Aspoň, že tak...
Kultura se opět začala rozlišovat na formální a neformální. Baby, maybe, sunday! Ta formální byla zbavena, okleštěna od podstaty lidství, od hlubokých prožitků, od emocí. Byla abstrakcionalizována do bezvědomí. Ani Janův týden cedulku na most nenadělil, ten byl však opatřen novými svítidly.
Když jela autem alejí, potkala na stromě sněhového anděla, který byl vysypán v podpaží javora. Dával naději, sněhu bylo dost. Vzpomněla si na krásnou dávnou hlášku z rádia, od nějakého černocha: " Sněhu jé aš po kotníky, z Černí hory do Áfríky!"
Zbytek by se dal směle nazvat new-underground. Ve zprávách se dozvěděla podivnou aktualitu, že totiž v Rusku se už tolik nepije. Došla vodka? Došly peníze? Lidi? Vodka tabletnaja! (asi)
Dopisy a pohledy chodily neustále, do schránky přistál odpoledne pohled z Indie od učitele jazzu, to bylo radosti! Lidé se nepozastavovali, poslušně sežvýkali to, co jim bylo naservírováno... Nechávali se koupit výhodami a pochybnou slávou. Jelena von Áčková dostala blahopřejný veřejný dopis od mecenáše Jelimána.
Namalovala nový obraz, psala a měla pár koncertů. Novináři bez bázně a hany udeřili opět naplno, bylo třeba setsakramentsky rozlišovat zrna od plev. Nastalo jiné kulturní prostředí.
Vilma v souvislosti a s ohledem na své aktivity byla náhle zaskočena výhružkami, které ovšem bylo třeba brát vážně. Bylo třeba začít se alespoň bránit, iluze neměla..."Jsme lidi ne?" Začalo se znova říkat.
Seděla v lavici s Kohoutem. Byl nesmírně vtipný a dával věci do souvislostí. "Továrna, náš hrad!" Bylo heslo normalizace, a proto jejich dávná škola byla po vrchních oknech polepena vystřihovánkami krásných továren se zubatým cimbuřím ne nepodobným jako klikatice na cirkulárce. Spodní okna byla zdobena mříží, vzpomínkou na éru, kdy škola byla ještě vězení. Hrad byl tudíž nahrazen, zaměněn za jiný symbol, za symbol budovatelský, opravdu ne však buditelský, a snad i na turistických mapách začaly být značeny továrny jako styčná a významná místa. Vilma ale raději malovala plameňáky, byli všude. Hlavně však před nádhernou vilou kde je vídávala se brodili a smrděli jako její duhové fixy a zářili si snad bezstarostně, na slunci.
Její nabytá svoboda leckoho dráždila, protože si žila nad vžité poměry, nedbaje konvencí, snad znamenalo to návrat k původnu, k její prahmotě, podstatě. Jak by řekl Pavel co měl rád jezevčíky, odcizené Hradčany počaly se zevnitř podobat továrně. Niterná titěrnost.
A na to motto : "Primát jmění před bytím vylučuje jednotu a univerzalitu a marné jsou pokusy nahradit je mocí." J. Patočka
Zmizela jména z výstav, staly se tudíž výstavkami kolektivů. Padesát melounů prasklo na ošklivou architektonickou podivnost, kam se každý jezdil kouknout, ze zvědavosti. Byla atrakcí, asi jako kdysi punkáč, který si v lejendární hospůdce "U Prďoly" koupil holku bratru za tisíc korun českých od krajánka.
Lidem chyběl soucit, někteří pracovali tak, že ničili sebevědomí již v ranném zárodku. A přitom je to všechno tak snadné- smíš mít radost!!!
