Každý prostor mívá správce, klíčníka, vrátného. Pana důležitého- chcete-li. Modlitebna v Chroustníkově měla sice samozvaného, o to však srdečnějšího vedoucího, Jirku. Láska vládnul pedanticky až by se zdálo autokraticky. Ale zvyk
z dob dávných totalit nevymýtíš, jak železná košile přítomen, vznáší se mu nad hlavou jako bludný kruh. Pracovní soboty vnímal, jako kdyby mu bůhvíjak přirostly k srdci a jako by zapomněl, v jaké přelomové době se právě nachází, v tomhle byl Stalinštější Stalina. Devadesátky mu daly bratru zabrat, ale jinak, docela jinak než ostatním smrtelníkům.
Jeho silnou stránkou bylo také vlastnictví notiva, notivo, které i když stojí majlant, nejde hned tak sehnat, měl všechno, mohl tedy půjčovat. Jednou mi půjčil Starou matku a aniž by to tušil, živý řetězec čítal tři další osoby. Neměl mě totiž rád už od pohledu a současně jediný ji vlastnil široko daleko.
Dnes je na pravdě boží, a tak může směle spát sladce po obou stranách, bude-li chtít. Původní profesí učitel, neměl rád sňatky kolegyň podřízených, učitelky totiž podle něho nesmí mít děti, paragraf z počátku minulého století to říkal jasně. Nejraději byl, když ve škole i mimo školu mluvilo se plynule a volně. Nebyl však ochoten, aby se tak stalo v realitě, pouze bylo dovoleno o tom sborově mluvit, a to i v oněch pracovních sobotách roku 1995. Odstranil vše plyšové, plyšáky nesnášel stejně jako nové hry, proto nepovolil novou formu Mrkané s Cattannim kdy městečko Palermo spí, mohla se hrát netoliko pouze původní a neosvětová pionýrská verze I., kdy se pomrkává ve stoje s rukami za zády nad dřepícím spolužákem.
Přestože byl majitelem souboru Dvořákových Cigánských písní, pozakázal v obou osvětových budovách hru na kytaru se zpěvem a pro jistotu ještě i reprodukovanou hudbu, obzvláště na tu rytmickou měl spadeno. Cvičit se smí pouze za pochodového zpěvu, například při písni "Zní zpěv a smích náš po kraji", jak s oblibou říkal.
Nerozuměl devadesátkám, a tak ač zarudlý, uzamknul se po kariéře řídícího nakonec v nedaleké modlitebně. Nikdo neví, jestli právě tam nesušil ty tuny podbělu, kůry, jitrocele kopinatého, kontryhelu, ale hlavně hluchavky, té kázal sbírat převeliké množství. Člověk, i malý člověk zabavený sběrem hluchavky nemá roupy, nemá ambice, nemá čas. Hluchavka nic neváží a přesto má pro něho cenu zlata. Jeho vlasy stříbřité, kdo viděl ho z bývalých žáků, tak pobledl a našel se i takový případ, který ve frontě u kasy nechtěně zvlhl, koktaje navěky dále.
Chroustníkov stál v kopci, plno aut a motorest odnaproti k tomu hlučely jako při rallye, nikdo se nemůže divit, že Láska neviděl, neslyšel a odháněl tvrdohlavou lhostejností všechny ty muzikanty, varhaníky a varhanice, hudebnickou veřejnost, ty kteří tloukli jako o závod, aby při hře ve varhany v tom velkém prostoru vzlétli do sedmého nebe.
Neslyšel je a neviděl, vždyť tady, blízko hor každý ví, který kostel je čí panství, kdo si ho jak uzurpoval, kde má kdo rajon, už spíše monopoly na kterou modlitebnu, který bývalý řídící. Ne nadarmo se přou Krakonoš s Trautenberkem. Zde je Láskovo, mohl každý smrtelník číst neviditelným písmem na zamčených vratech, a to i když uvnitř bylo slyšeno cokoliv z tónů jeho či jeho dětí. Varhanice jedna úctyhodných rozměrů bušila, až si způsobila naraženiny obou dlaní až pak nemohla čtrnáct dní řídit svůj vlak. Marné ji pronásledovaly vzpomínky na dětství u těchto varhan, na mladšího bratra profíka, Jirka v modlitebně byl zkrátka element ačkoliv přespolní, tak monopolní...
Přitom o pouhých dvacet kilometrů dále do hor vlastní nyní stejné monopoly na totéž baroko bílá okřídlená paní, jen absentující vysoký hennin ji dělí od psychiatrické kliniky a ještě také zvědavost snoubící se s liberální lhostejností či neopatrností.
