Kolony kol a řetězů...

Tak jestli existuje něco, jako fobie z kol, tak ji Vilma určitě měla! Kolo jí ničilo život, vlastnila v dětství velkou starou Esku od níž měla věčně krvavé kotníky. Navíc neuměla nahodit řetěz, který zpravidla jednou denně padal.

Bratr se na nové kolo zmohl po úraze zlomené ruky, na různé kolize měl snad diplom a vždy to něco hodilo. Vilma měla zlé sny, nebot´její kolo, pevné a nerozbitné prý vydrží určitě až do dalšího tisíciletí. Vydrželo.

Nejvíc kol bylo vždy před plovárnou, která za komančů, to jest v osmdesátkách lákala na prvorepublikovou krásu ke koupeli i plavce a plavkyně  z blízkých měst. Lesk a třpyt skládaček a ukrajin ji netěšil, nejvíc se obávala, až bude kolo vymotávat zprostředka toho kovového šrotiště. Na kolech jezdilo tehdy snad celé město.

Kromě Václava Macha a Pavla Jarky, ti se zmohli na prvního fichtla a snažili se blýsknout před dívkami túrováním a proto jezdili okolo do ležaté osmičky, pak zase do kruhu až nakonec, připadaje si jako na Hondě, najeli mladíci na obrubník a před  dívčími zraky Zlatky a Vilmy z předního kola vyskočila duše a oni spadli do kaluže. Tedy jen Pavel, ale už to stačilo, aby se již nikdy před nimi nenaparovali.

Vilmina matka měla kolo dohromady se svými třemi sourozenci, přezdívalo se jí "Židovka z Toleda", nebot´ měla velký nos, což bylo nejnápadnější na pozdější svatební fotografii, kdy zlomyslný fotograf či spíše fotografka sestra zálibně vyfotila oba nosy, totiž její i jejího otce vedla sebe při výstupu z domu. Byly ty nosy navlas stejné.

K bicyklům měla rodina rozporuplný vztah. Jedno kolo před druhou světovou vojnou ovlivnilo celý jeden osud rodiny.

Edvard byl nesmírně šikovný chlapík, měl zlaté ruce a kromě malování měl nesporný technický talent. Sestrojil si sám vlastní kolo z různě posháněných komponentů. Jezdil s ním často po Čadci na Slovensku. Sousedovi se vozítko zalíbilo a chtěl ho koupit pro syna. Nejdřív ten nechtěl ani slyšet, ale nakonec prodal, a to zpečetilo jeho osud.

Vilma historku slyšela častokrát, praděda nakonec zmlátili v hospodě chlapi tak, až přišel o rozum. Sousedovic kluk se škaredě zranil právě na tomto kole a vinu kladli právě strůjci kola. Zdraví tím nevrátili nikomu a navíc rozmlátili hospodu.

Protože a přestože se schylovalo k válce, jeho žena popadla děti, pětiletého syna a šestiletou dceru a pěšky odtud odešla sama směrem do Čech. V takovém ovzduší nešlo žít. Jejího muže odsunuli jamsi do Polska nacisté s ostatními pacienty sanatoria.

Kromě strachu z kola měla ještě Vilma velký problém s klíči a zámky, který přetrval až do dospělosti. Kolikrát strávila u dveří zbytečně mnoho času, když se snažila odemknout dveře, dveře, kterým se jiným dařilo odemknout zcela lehce. Nejhorší bylo zamknuté kolo před plovárnou, kdy se jí třásly a potily ruce.

Bratranec se vyléčil tím, že jezdil na kole stále a jednou jel na ukrajině až do slovenské romské vesnice, kde žil celý týden, velmi ho tam uctívali, byl také muzikant...

Matka z Toleda byla jednou na táboře v Baldě u Poličky. Jely s kamarádkou na kole pro poštu do pekárny a slyšely velké hřmění. Myslely, že jsou to velká letadla, ostatní děti právě sledovaly promítání"Strakonického dudáka. " Právě když Švanda dudák zadul, objevily se tanky. Bylo tenkrát mlhavo a slyšet bylo najednou jen ohlušující rámus. Pak pláč, nikdo nevěděl, co si počít. Copak české děti, těm přijeli rodiče, ale byl to mezinárodní tábor a polské a německé děti, jak těm asi bylo, s tanky a bez rodičů, bez vysvětlení?

Otec skočil na fichtla a jel za svým nosem pro dívky od Krkonoš až k Poličce. Cestou ho Rusové vytlačovali ze silnice, ba i s děvčaty balancovali místy nad srázem...Rusů se tím úprkem ale nezbavili, usídlili se jim v lese nad domem na samotě a celá rodina měla zakázáno chodit na houby a borůvky tím směrem, měli tam zemljanky a maringotky, pili a křičeli.

Kolofobie se zbavila možná až když jezdila s chlapcem, naproti tomu manžel jí jednou, nic netušící umístil do batohu vysílačku a pak v kopci začal křičet: "Přidej, dělej, hrabeej!" Málem se vybourala.

Kolem a  s kolem asi nakonec jedině s dětmi, těm Vilma stačila, ba co víc, občas i čekala!