Koberec z Vídně...

Kraj, kde bydlím, jím je velmi ovlivněn, určitě jste také slyšeli o věhlasném a slovutném hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Protože jeho duch v oblasti stále proudí, konají se zde dodnes díky němu všemožné kulturní akce.  

Loni na jaře jsem přišla o koberec, byl takový jakoby starodávný a ztratil se mi v lese. Říkáte si asi, copak jsem to za divnou hospodyňku, co mám co s kobercem lítat po lese, že?

Ale přihodilo se mi to asi takto: Sám hrabě mi ho omylem odvezl, prý až do Vídně, jak mi nezbední a vtipní jazykové, toho času hrající jezuity, řekli. Protože když se jdete do lesa mezi borůvčí podívat na samé pekelníky, čarodějnice a jiné strašáky, přece sebou nevezmete koberec, to dá rozum...

Jenže konal se slet, smeták i koště zůstaly doma, tak aspoň ten koberec, že jsem měla. Anebo neměla, když mi tak cestoval po EU!  

Nechala jsem ho pěkně na stanovišti muzikantů a odešla obhlédnout celou tu pěknou událost, tedy vlastně nepěknou, a to rekonstrukci historického čarodějného sletu... Když jsem se však  z potulky nakrásně vrátila, byl už fuč. Ale já to tak nenechám, říkala jsem si, Antonín Špork byl totiž také veleznámý tím, jak si tropil šašky ze slovutného právnictva, pustím se do nich, jezuitstvo se naň jen třáslo až sápalo, ale on měl naštěstí pro nás, smysl pro humor a také plno elánu.

Letos ale na den před třista lety podepsal smlouvu s radnicí ve Dvoře Králové, aby koupil Nový les nad Žirčí, místo zdivočelé, s kterým měl veliké plány. Povolal k sobě sochaře Matyáše Bernarda Brauna.

Špork, postava známá svým mecenášstvím a obdivem k umělcům všech druhů, nyní přijede k nám, do  východních Čech, aby stvrdila historický podpis a upozornila tak na oblast scenérie přírodního Betléma... Tedy přijede jeho potomek, kočárem a jestli z Vídně, to zatím nevím, třebas se to brzy dozvím.

Před třista lety si hrabě Špork koupil Nový les u Žirče...

No a pak po koberci ani památky, kolegyně loutnistka ho svinula jak závin, přehodila elegantně do kočáru, abych posléze zjistila, že byl odvezen, ale pouze do nedaleké konírny ...Hambila se za to převelice, byla rozčílenější víc jak já, přišlo mi to fakt vtipné.

Však ti jezuiti, hlavy skopové, hráli i když už bylo po akci a smáli se mi tuze moc, že koberec dlí už dávno u hráběte ve Vídni!

Rekvizity jiné jsme v pořádku našli, při dalším srocení lidu jsem předmět doličný konečně dopátrala, nakonec byl u kočího!

A tak v neděli 26.2.2017 po třinácté hodině nechám všeho, poběžím se na tu slávu podívat, zahrát a zazpívat! Kdybyste jeli kolem Dvora, jděte se na náměstí podívat!