Děti se vrací do škol a rodiče se radují, neboť žáci již nebudou vydáni napospas plochým obrazovkám. Nebýt té radosti, jeden by myslel, že se jedná o pouhý mýtus. Děti budou i tak konfrontovány ve značné míře plochými obrazovkami.
Nevěříte? Až sedmdesát procent se mnohde ve školském institutu učí před interaktivní tabulí. Výjimkou jsou snad pouze předměty jako tělocvik a výtvarná výchova.
Studenti stejně tak využívají ve škole při výuce v mnoha hodinách počítač, interaktivní tabuli či video. Vrcholu své krize školství totiž již dávno dostoupilo ještě dlouho před pandemií SARS2, a to nadměrným využitím těchto interaktivních nástrojů. Na vině je navíc mnohde takzvaný "univerzální učitel", učitel, který jak sám věří, je díky obzorům jež skýtá síť schopen učit jakýkoliv předmět, který si jeho ředitel zamane. V překladu- všichni učí všechno, zaniká individuální specializace vyučujícího.
Hlavně, když jsou takzvaně vcajku rozvrhy. Také vyzdvihované šablony nerozvíjejí, ale spíše omezují prostor vyučujícího. V tomto bodě však předaná zkušenost učitele jako někoho, kdo má probudit zájem o obor, o předmět silně pokulhává či již dávno vymizela. Bohužel této nekritičnosti a kompetence učit vše jsou schopni i učitelé přesluhující, tedy i v důchodovém věku.
Položme si otázku: "Chceme získat u dítěte u předmětu hluboký zájem anebo mu do hlavinky natlouci co největší počet požadovaných informací bez ohledu zda nějaké v mozkovně ulpí či neulpí?
Dítě se učí nápodobou, takže plochou obrazovku napodobí jen stěží, dochází k obrovské pasivitě žáků a dítě postrádá hluboký zážitek z procesu poznávání. Školství interaktivnost v mnohém ochuzuje.
Interaktivnost rovná se plošnost. Odcizení vztahu učitel žák začíná především jakoukoliv povrchností či plošností. Pakliže jsou nadužívány interaktivní prostředky, nevidím mnoha rozdílů mezi odsuzovanou distanční a vyzdvihovanou prezenční výukou. Neděje se tak pouze ve velkých městech, ale hlavně i na malotřídkách, kde vděčný ředitel v rámci poděkování se sponzorům nadužívá interaktivních nástrojů výuky. Aby totiž malá škola přežila, musí se adaptovat a rodičům na vesnici ukázat jakoukoliv pokrokovost. Aby své děti neposílali do městských školských ústavů.
Žáci ráno usednou ve ztemnělé třídě před interaktivní tabuli velkých rozměrů, aby formou televizní hry podobné bludišťákovi či milionáři nabyli jazykové dovednosti, poté jsou konfrontovány dějepisem, který se jim prezentuje jako hlučná filmová bitva rovněž na intersuper tabuli, aby potom byla vystřídána hudební výukou youtube videí, protože univerzální učitel neumí zahrát ani na zobcovou flétnu. Žáci jsou vpravdě ohromeni a mají také oči navrch hlavy...
Dítě odchází na oběd kolikrát jako zmlácené a občas mívá bolení hlavy či světloplachost při východu z budovy. Někteří žáci tuto situaci řeší nošením slunečních brýlí v budově školy.
Je nutné míti ve školství "univerzální" učitele? Měla by se interaktivní tabule stát jakýmsi totemem školství? Jsou šablony svazující anebo poskytují prostor pro přirozenou invenci vyučujícího?
