Dnes je Medarda a demokracie dostává pořádné kapky či dard od stávající reprezentace státnické kasty. Nejenže se dostává do střetu s ústavou soustavným posouváním opatření v rámci akce Kovid, tak například právo shromažďován
zde dostává na frak. Dále je velice pozoruhodné, že do Hornbachu či do obchodních center se může vměstnat mnohem více lidí než na demonstraci a cirkulovat tam a nikdo se nad tím ani nepozastaví.
Hrajeme ještě fair play hru? Anebo necháváme záměrně ve strachu vyhrát "nadřízeného", který se jinak rozzlobí a začne hysterčit či rozbíjet nádobí a hračky? Krmíme krokodýla, abychom byli sežráni naposled? Ve státě, kde média ve valné míře vlastní "nadřízený agent", ovládající dokonalou stalinštinu již nemůže být ani náhodou řeči o fair play, zde již není demokracie, ale autokracie právě onoho vekslujícího individua. Samozřejmě mnozí se tváří jakoby nic, oni přece vykonávají jen svou práci. Jako Eichmann, také lhostejně vykonával svou práci.
Občané opět žijí ve strachu. Nemluví, neslyší, nehlučně a tiše makají.
Aby v klidu zapomněli na Václava Havla, Sametovou revoluci, Miladu Horákovou, Heliodora Píku, na dvojnásobně pronásledované letce RAF, na osud Marty Kubišové, Pavla Landovského, pátera Toufara. Aby nevzpomněli ostudného a společensky neodpustitelného pohřbu Jana Patočky.
Ctěme Humanismus. Humanismus totiž znamená návrat k důstojnosti člověka, který se znovu stává středem pozornosti. Není snad třeba připomínat, že poprvé se člověk stává středem světa v antickém Řecku a že výsledkem humanistického hnutí je obroda, znovuzrození zašlé slávy antických ideálů: renesance.
V Řecku ne náhodou vznikly Olympijské hry a jejich krédem byla hra či chceteli- soutěž fair play! Nedovolme nyní fixlovat falešným hráčům, potřebujeme čistý štít a čistou pochodeň! Demokracie je totiž štafetový kolík, který nám předaly tvůrčí osobnosti a intelektuální síly již v devadesátých letech. Nenechme se okrást o suverenitu a také naprosto nezbytnou životní výsadu žít v harmonii pravdy a lásky beze strachu.
