Můj děd byl zakopán. Už už to ovšem vypadalo bledě, protože mohl být nedejbože sežehnut spolkem přátel žehu z řad příbuzných, což si opravdu nepřál. Celý život měl bujarý a možná chtěl, aby i jeho"posmrtný život vypadal k světu".
Vyjevil své poslední přání býti uložen do rakve. Nikdo netušil, co jeho skromně vyřčené "Vykopal jsem tolika hrobů a mě ho asi žádnej nevyhrabe..." No, to byla hozená rukavice! Příbuzenstvo bylo poprávu zaskočeno, prastarý zvyk už nikdo nečekal.
Až na jednoho kameníka s vojákem, kteří byli stateční dobráci od kosti, se do akce příliš nikdo nehrnul. Zmínění hrdinové, mladí a pozůstalí, jali se vykonávat poslední vůli zemřelého.
Z úkolu byli zrazováni, listopad už právě na krku a tak jim slzící příbuzní v teplech domovů poslali alespoň adekvátní nápoj, totiž slivovici.
Pánové se s fortelem jali hloubat. Kameník byl na hřbitově jako doma, neboť náhrobky patřily mezi jeho časté zakázky. Voják byl samozřejmě také zocelen.
Na vše ovšem zapomněli, když v rovu narazili na cosi tvrdého, zabaleného do hedvábí. Z příkopu bylo jasně vidět, že se jedná o lidskou lebku...
Že v zadané práci nepokračují a všelijak se ošívají, jsem viděla již od branky. Oba kouřili a placatku znenáhla vyprázdnili. Byl nález tak nepochopitelný?
Rodina v kraji nepobývala kdovíjak dlouho, část přišla ze Slovenska a část před nějakým časem z Vídně, hrob nebyl proto zatím příliš využit. Navíc- nacházíme se v Sudetech, takže o nálezy všeho druhu zde není žádná nouze.
Nakonec se ukázálo, že ostatky patří jedné německé matce, která byla zabalena do říšské vlajky a opatřena řádem za plodnost. Musel se přivolat hrobník a celá záležitost se zkomplikovala.
Voják, pozdější veterán z misí Bosna a Kuvajt své nasazení v misích musel před bratrem zemřelého tajit.. Děda byl nakonec do rakve uložen jak si přál, ale snadné to věru nebylo.
Napadá mne k tomu snad jen Werichovo okřídlené: "Válka je vůl!" Pro všechny.
