Organismus hudebních těles bývá křehký, avšak pod touto skořápkou občas bývají velké boje...Hlavně pak na malých městech, kde případné intriky nabývají na patřičné bizarnosti...
Bylo před generální zkouškou koncertu a všichni byli napjati, protože se mělo hrát i zpívat s takzvanými profíky. Večer operních melodií měl mít na městečku zítra premiéru, takže zpěváci toulaví i netoulaví byli v přijatelném napnelismu...
Prožívala se však paní, zvaná Roubice, ve sboru známa pod skvoucím označením sólistka. Hlavní slovo kromě předsedkyně měly tu ještě ženy, právničky, kandidující za Čapí stranu.
Před divadlem dlela skupinka kuřáctva, na baru se pomerančovým džusem anebo dvoudeckou červeného na poslední chvíli napájeli pěvci. Náhle ze sálu divadla zpod opony s výjevem královédvorských rukopisů zobrazujícího skoleného jelena a nad ním se sklánějící éteru vílu vyběhla německá doga a mistr zvuku, který si rád připadal jako samozvaný režisér těchto večerů a akcí zaklel výrazným barytonem:
"Kdo sem vpustil toho psa?!" Zařval a všichni sebou trhli, sháněl se po viníkovi, který pocházel z řad profíků. Byli dva to dva mladí učitelé hudby. Jal se psa pacifikovat mocným řevem, stížnostmi a pátráním po nezodpovědném majiteli, který jak se zdálo, mohl za onen nevšední cirkus...
Předsedkyně tohoto téměř nejstaršího pěveckého sboru se orosila, ztepilé sopránkyně byly krajně znechuceny celou tou psí tirádou a zhoršila se jejich vstupní nálada. Vzhledem k tomu, že paní Roubice byla tou, jež přinesla souboru holubičí sponzorský dar pěti tisíci korun věnovanými jedním bývalým komunistickým kádrem textilního průmyslu, nyní jakýmsi lokálním oligarchou a současně jejím šéfem, dostávalo se jí nebývalého sluchu. Také byla zaregistrována jakožto solístka, na čemž si nebývale ulpívala a bez jejího svolení se do této role krom ní nedostal jen tak někdo, zpravidla jen ona sama, schvalovala ve výboru k tomuto účelu ustanovenému, ježto se těšila vynikajícímu zdraví a též její dítky již povily vnoučátka naštěstí až ve vzdálené matičce Praze. Rovněž v dalším důležitém výboru pro schvalování repertoáru měla vedoucího slova. Melírovaná Roubi byla jinak úřednice, jako každá čápice.
Pes byl ona, tedy fena, krásná fena, která byla šedě sametová a měla velkou radost z prostranství, které divadlo s odstraněnými sedadly ten den poskytovalo. Dostala vodu, jež s vděčností hlasitě chlemtala.
Solistka si odfrkla, že se to nedá, nedá se tedy připravit o zítřejší velký večer, k němuž ona sama tolik přispěla nejen hodnotnými áriemi, ale i řadou fotografií, které mistr zvuku měl promítat při koncertě na rozměrném plátně za zády sboru a orchestru. Jednalo se o fotografie cestovní, památečních míst, pro ilustraci.
Zaměřila se na orchestr, protože předsedkyně dle jejího zabývala se nepodstatnou jídelní tabulí a technickými záležitostmi. Cosi se jí nepozdávalo. Sboristky, které byly jinak schopny zpívat soĺově se nyní při tomto koncertu rozhodly pro únik za smyčcové hudební nástroje a přiblížit se tak k profíkům. Byly jí trnem v oku, proč by zas někde měly vyčnívat, tentokrát zvukově, a to by tak hrálo, aby nebylo slyšet její koloraturní soprán, jenž by mohl směle konkurovat hasičským sirénám?
Orchestr sestával z houslí, louten, cemballa, gamby,.... Širokoúhlá sólistka Roubice se nafukovala a nafukovala, byla samojediná, kolem ní samé sboristky většinou seniorky a bylo na ni zdaleka vidět i slyšet, ale z nějakého důvodu získala vlezlý pocit, že profíci se psem nejsou až tak profi jako ona a sboristky s nástroji ji vyloženě iritovaly, začala si tudíž stěžovat okolo, že slyší špatně odposlech a že se jí doprovod ke slavnému oratoriu zkrátka taknějak nelíbí a že ona musí vědět jak se věci nejlépe mají a jelikož nejméně dvakrát měsíčně jezdívá na operní představení do Prahy a sleduje doma Vídeňské symfoniky takřka denně,...
Aby nerušili jejího jemnosluchu, zkouška komorního orchestru, proběhla na chodbě s obstojnou akustikou, pes způsobně seděl, poté byl pro jistotu převelen do auta. Generální zkouška se dostávala do vrcholného bodu, nástupu všech muzikantů na jeviště na praktikábly. Pěvci a pěvkyně si dorovnávali noty, proběhly poslední kadeřnické úpravy, nastalo horečné vypínání mobilů v sále.
Roubice na poslední chvíli využila své převahy takticky této chvíle k tomu, aby osobně do očí požádala komorní orchestr, aby zítra vůbec nevystupoval, že se jí to nelíbí a stejně je to jen ruší tenhle orchestrální doprovod a ony, pěvkyně, pak nevědí, kdy a kde mají nastoupit.
Vykolejení muzikanti na ni civěli jakožto na zjevení, avšak rozhodli se nedat na sobě ničeho znát a odehráli zkoušku jaksepatří. Snad jejich hlasy chyběly náhle ve sboru, kde oni hráli na nástroje a zpívali zde mnozí pěvci bez znalosti not. Ale přece jen, měli vedle sebe schopnou hlasovou vůdkyni tak byli z obliga?
Houslistky byly rozrušeny, měly obavy, aby čapí žena nezmařila doprovod komorního souboru a to tak mocně, že na střeše automobilu z roztržitosti zapomněly své partitury. Parkovaly přímo u divadla, případný nálezce by tedy nález nejspíše odnesl rovnou do prodejny lístků divadla, což se ovšem nestalo.
Noty se ovšem za záhadných okolností přes noc ztratily a nebyly absolutně k nalezení. Byly v nich důležité prstoklady a značky.
Druhý den, den koncertu od rána nastalo hemžení. Houslistky žhavily telefonní čísla sbormistrů, a dalších lidí, kteří měli na starosti notové partitury. Na poslední chvíli se podařilo naštěstí sehnat všechny noty do posledního kousku...
Již při Lamentu z Adriadny se Roubice mračila, nebot´ ze své neochvějné pozice viděla, že nástroje nemají absenci a že nezodpovědní profíci sedí na svých místech a ten den měla trochu chrapot, jak si tak zkoušela dlouho do noci v koupelně oratorium. Seniorky okolo jí to na koncertě očividně kazily a ona se nenechá jimi přece vykolejit. Napsala proto ihned po koncertě email sbormistrům, že je pro to, aby senioři byli do jednoho vyloučeni ze sboru. Jejich hlasy jsou unavené, nestíhají a je třeba , aby měl sbor patřičnou úroveň. Aby vyloučení vysloužilých pěvců proběhlo krapet důstojněji, tak by s nimi měl sbor udělat rozlučku a basta fidli. Byla protentokrát vyslyšena... Aneb koho chleba jíš, toho píseň zpívej!
Noty se nakonec našly v základní umělecké škole na stolečku až po uplynulém měsíci. Byly všechny, snad krom několika pohledů či fotografie. Oratorium na vrchu fasciklu bylo graficky a poutavě přejeto pneumatikami a nikdy se již hráčky nedozvěděly, kdo tehdy ony partitury našel...
Rozlučka se stala trapným fiaskem, ačkoliv jí předcházela celkem chutná večeře. Senioři, tedy dobrá půlka sboru odcházeli po jídle tu se smutkem, tu rozčileni.
Faktem bylo, že seniory po několika měsících následovaly houslistky, přenechavší prostor paní Roubici a jejím družkám z Čapího institutu. Sbor měl tak konečně patřičnou dnešní kůlturní úroveň.
Hallelujah!
