Hra jako Jumanji, hra jako Dostihy a sázky. Využívá emocí všech zúčastněných a napíná každého hráče do krajností, jak to dopadne... Člověče, nezlob se, potom.
Hráči reagují, likují, konfrontují, porovnávají domnělé protivníky a vyhodnocují šance. Hra ovšem prostupuje i do reality a člověk musí rozlišit tenké hranice fikce. Dobrý sluha, špatný pán... Emoce přenosná člověka může i ochromit. Berete "hru" vážně? Třeba zrovna piškvorky ve čtverečcích? Problémem ovšem je, že hráči jsou do hry vtahováni podobně jako ve filmu Akumulátor, k připojení stačí utržené sluchátko se zprávou. Hra vysává energii, informace, nasává jako houba.
Také rozhodnost a orientace v oné nepropustné džungli přediv a vztahů mi připomíná onu vztahovou pavučinu z hodin psychologie, kdy jsme si podávali v kruhu na koberci klubíčko bavlnky modré pro dobré vztahy a následně červené, to pro ty alarmující.
Nakonec se v tom stejně nikdo nevyznal. Pavučina byla zkrátka zamotaná, nepřehledná a jistě, dvoubarevná. Jakou kartu nám asi přinese následující den? Likne mi to někdo anebo se spíše lekne? Mám ze sebe dělat šaška anebo důstojnou dámu? Je výhodnější přidat si šéfa anebo raději ne? A také nit byla přerušená, asi výpadek wifi, anebo padá Google? Něco si přej!
Co to jsou dezinformační weby? Kdo je vlastně přítel? Jsem sama sobě přítel? Nechovám se podle nějakého vzorce a algoritmu, nejsem také naprogrovaná náhodou? Chovala bych se stejně i v reálu? Svádí to člověka ta domnělá anonymita k nežádoucímu chování? Jak si asi žijou v Austrálii?
Již nevnímám fakt, že mnozí stopaři jedou jako inspektor fousek na stopě čehokoliv, mnohé mne stále ještě rozesměje. Nemělo by? Mám brát vše vážně? Je to hra, nebo není to hra? Zkouška emocí a otrlosti? Prostupuje skutečností tento paralelní svět? Pouštíme tam našpacír skutečné názory, city, skutečné emoce? Ve čtverečcích?
Je kavárna spiknutí? Nemůže za všechno Nesmrtelná teta? Na čem všem a na kom v životě lpíme? Zaparkovala jsem v té správné kastě? Tedy skupině? Co dnes poslouchají snobi? Neprotiřečím si příliš? Nefandím si nechutně? Lze si odpočinout na Twitteru? Dojde ke zkrocení "zlého fejsbúku"? Člověk, který se chce dát obohacovat tam nalezne mnohé záležitosti, je to fantastické. Jen nesmí naletět a mít tak trochu hroší kůži. Také riskovat, kdo nehraje, nevyhraje. Není důležité vyhrát ale zúčastnit se? Vůbec nechci dělat nějaké závěry, ale došla jsem k poznání, že důležitý je vstupní pocit, naše nastavení, protože co vložíš, to se vám vrací jako bumerang...
A přitom taková blbost, že...
