Emmilia VI.

Vedoucí provozu nám oznámil, že budeme přemístěni jinam, kam, to ale neřekl a nechal nás dvě hodiny svým obavám a nejistotě. Opravdu nikdo z nás již ani neprotestoval, těch pár let jsme byli zdecimovaní a zvyklí poslouchat pokyny.

Snad jako ustrašená zvířata vedoucí na porážku? Naším momentálním úkolem bylo vyklidit provoz, jak to jen půjde... Poté jsme byli odvedeni v tom, jak jsme právě byli oblečeni, ven před budovu. Byli tam i lidé z ostatních provozů, bylo nás asi kolem čtyřiceti.

Dali jsme se na pochod kamsi směrem na jih, byla  nám zima, počasí bylo zrovna nevlídné, snad se ale chůzí zahřejeme! Doufala jsem. Ti muži byli ozbrojení, na začátku procesí i na konci. Že nejdeme jen pár kroků, nás napadlo až o tři kilometry dál, kdy se jedné starší ženě udělalo nevolno. Jeden voják ji omráčil pažbou a když jsme všichni přešli, ozval se zezadu výstřel...

Cestou nám na několika stanovištích dovolili zastavit, udělat nejnutnější potřebu. Když byl hlad, tloukli jsme na dveře domů a tam nám, možná i víceméně za strachu, dávali jídlo. Jednou jsme dostali polévku, jindy brambory, či tvrdý chléb. Cigarety nám vojáci zabavili ihned, co zjistili jejich existenci.

Mlčeli jsme, bylo to ale příšerný druh mlčení, ani bychom snad nevěděli co vlastně říci, mluvit nám však nebylo dovoleno. Naše obličeje mluvily alespoň očima, hluboko vpadlýma a stále lidskýma...  

S Josefem mne spojovala truchlivá vzpomínka z dětství, on totiž také přišel o malého brášku, další narozený hoch v řadě pak automaticky dostal stejné jméno. Plakala jsem po něm, byl daleko, zkrátka definitivně pryč...  

Ty dva vepředu, to byli pěkný parkanti, mlátili toho, kdo šel pomalu, anebo postupoval vrávoravou chůzí, divže, že jsme nešli pochodem jako vojáci. Pořád se kektali.

Hrůza byla, že pár lidu  už začínalo kašlat. Když jsme přespali v seníku, tak to ještě šlo, někteří však nevydrželi a nesmím na to již myslet, pořád se mi to vrací, byli zastřeleni.

Jednou nám povolili udělat oheň a opéci si brambory, jeden hodný sedlák nám dal konzervy. Nejhorší to bylo s vodou, měli jsme stále žízeň, žádné nádoby, ještě, že jsme denně procházeli nějakou civilizovanou částí. Vesnice byly docela v pořádku.V jiné vsi jsme ukradli sirob a mazali na ztvrdlý chléb, co jsme schraňovali...

Vzpomínala jsem na Itálii, co asi dělají ,Ti moji blízcí? Jak se daří sestře, bratrům, jsou rodiče zdrávi? Měla jsem sebou jednu jedinou fotku, byli na ní naši s celou rodinu, všichni se tam smáli. Kéž bych se také měla důvod se takhle smát... Připadala jsem si tak stará, jako bych už všechno zažila, jako bych všechno věděla už dopředu. Další noc nás nechali spát v domě, paní domu mi nabídla dokonce svou postel, ráno nám třem dívkám uvařila takovou zvláštní kávu, když jsem uviděla na dně sedlinu, našla jsem tam srdce.     

Ovšem se také stalo, že v krajině stavení dlouho nepřicházela a my už, pološílení, potírali jsme si z nouze ruce nějakými melouny, které tam rostly na poli, rozbíjeli jsme je kameny a hladově vykusovali vnitřky. Celá ta túra stála za starou belu.

Po dvou dnech jsme dospěli k farmě, kde měli slepice. Vrhli jsme se na ně jako šílení, několik jsme jich pochytali a upekli. Vojáci, zaskočeni naším počínáním, šli dovnitř do domu, pak se vyměnili, ale co se uvnitř dělo , nevím jistě.

Začaly se nám také rozpadat již chatrné boty. Měla jsem sice ještě jedny, ale při náletu byly úplně ztraceny. Měli jsme otlaky. Pokoušela jsem se ostatní trochu ošetřovat, ale voják na mne výhružně vrčel, tak jsem toho raději nechala. Jednou, jen tak,  vojáci zapálili zničehonic seník.

Vládlo absolutní bezčasí, nevěděli jsme vůbec, ale vůbec nic. Jako by den ani neměl konce, jako by hodiny byly v jakési časové smyčce, měla jsem z toho hladu de-javue. Občas jsem měla pocit, jakoby také chtěli zavést absolutní kontrolu nad myšlením lidí. To se jim nepodařilo, každý z nás přemýšlel samostatně o místu, kde se narodil, o přátelích, které získal a ztratil...Možná, že kdybychom na tuto "pouť" nevyrazili, ani bych takto nepřemýšlela, neměla bych sdostatek času.

Další den jsme potkali esesáky v autě, prohodili s naším velením pár vět a ukazovali směrem, kterým jsme se měli ubírat. Také jsme se jednou vykoupali v nějakém rybníce.Jakž takž umyté nás přivedli na vlak ve Swidnici a pokračovali jsme až do města Walbrzych...