Emmilia V.

Na rozdíl od Ostrau bylo Wratislav myslím pěknější město. Jeho krásy jsme ovšem obdivovat neměly čas. Vivien byla podvyživená, já také. Za každou výhodu jsme kupovaly cigarety, jak jsem již řekla, nebyl po nich tak usedavý hlad

Bylo zde mnoho jiných národností. Prostě Babylon, jako i v minulém stanovišti... Seznámili jsme se s několika Čechy a samozřejmě také s Poláky. Stále jsem měla problémy s kvantitou odvedené práce, neboť jako přeučované levačce mi vše šlo mnohem pomaleji, zkrátka hůře, než ostatním ženám. Kolikrát jsem z toho byla na dně, to vám rovnou povím

Při jednom náletu jsem nebyla dost rychlá a zranila se, když jsem setrvala déle na pracovišti. Měla jsem tržnou ránu na levé paži a otřes mozku. Horší ovšem bylo, že jsem přišla o všechny své papíry, dokumenty totožnosti, které jsem v troskách a ve všudypřítomné panice kdesi ztratila...Znamenalo to pro mne velký nepříjemný problém a musela jsem se odstěhovat z ubytovny. Naštěstí se mne ujala jedna starší dělnice, Polka Ewka, která mi poskytla přístřeší ve svém prázdném domě. Málem jsem ji blahořečila! Její muž bohužel zemřel a o synech zatím neměla zprávy. V jejím domě byl kryt a tak tam bylo někdy živo. Bylo tam stále dokola okupované rádio.

Bylo to  takhle ve čtvrtek, i když dny plynuly všechny bezvýrazně a stejně. Přišli k přijímači tři mladí muži. "Guten tag!" Řekli a jeden z  nich dodal: "Ich wohne  in Königinhof an der Elbe,..." Nikdy jsem o tom městě neslyšela, vyznělo to málem komicky.  

Tak se stalo, že jsem se seznámila s Josefem, měli v protějším domě ubytování, byl Čech. Moc mile si se mnou povídal o všem možném, naše společná řeč se vedla v němčině. Byl chytrý, veselý, nezlomený, měl neustálou chut' do života, kterou mne doslova nakazil. Také svým idealismem myslím. Říkal mi Eminko, stejné jméno shodou okolností vlastnila jeho matka, moc na ni vzpomínal. Postupem času jsme se hodně sblížili.

Vivian plánovala, jak po válce pojedeme spolu z říše, usadíme se někde u moře a budeme mít vedle sebe vinice. Jenže osud to tak nechtěl, lákala mne sice na vlak do Cannes, ale neměla jsem vlastně nic, ani papíry, riskovala bych, že mne seberou na kdekteré zastávce a pošlou jako uprchlíka kdovíkam na vražedný  východ!

To jsem vážně nechtěla riskovat, i když jsem nyní měla možnost upláchnout z tohoto šílenství. Vyměnili jsme si tedy alespoň adresy, José byl zrovna u toho a z legrace jí napsal adresu také svou. Darovala jsem jí na památku u vlaku svého klauna, nyní jsem již věřila, že bude snad lépe...

Po jednom z náletů byla zbořena půlka ulice, náš dům zel také zcela v troskách. Z rádia předtím hlásili o postupu Rusů, kteří se blížili, stejně tak rychle, jak Němci ustupovali. Vivian odjela zpět domů do Cannes, Josého poslali s nákladem zásobovat jiné provozy, byl totiž dobrý řidič. Než odjel, mluvili jsme spolu o české historii, o jeho smutku z Protektorátu, jemuž vtipně říkali zkomoleně Protentokrát, to slovo mi připadalo legrační. Ať už jako oficiální, nebo jeho veselá úprava. Rovněž mi jednou vyprávěl o husitech, o Janu Husovi. Něco jsem už o Husovi věděla, u nás v knihovně v Terstu měli totiž vyvěšenou knihu od Mussoliniho s názvem "Giovanni Hus, il Veridico, aneb Jan Hus, hlasatel pravdy !" Vím, že o tom starší chlapci u nás mluvili. Knihu ale neznal. Vyprávěla jsem mu o atentátu na Duceho, jak ho kulka cvrnkla do nosu, jak se o tom vyjádřil můj strýc, bylo to někdy zjara 1926...

Duce a jeho totalitní stát!  Mimochodem byl prvním, kdo tenhle termín zavedl. Nic nebylo tak úžasné, jak plánoval, s tím knírkovitým přítelem to podělali, to bylo jisté. Evropa tím padla na kolena, bořila se vzácná architektura, pálily se knihy, obrazy jako za středověku.  Jeho představa nového člověka socialismu s nacionalistickou tváří byla bohapustý nesmysl. To nacionalismus špiní a zneužívá kulturu a vlastenectví, to je jisté.

Ten den si nás nechali v továrně déle, něco se dělo. Byl pátek na sklonku války. Vzpomínala jsem na Vivian, jak se jí asi daří, zda jsou již v bezpečí a bylo mi smutno. Myslela jsem na svoje rodiče, sestru, bratry a přátele, na jejich nelehký osud kdesi v přístavním městě... 

Autor: Dita Jarošová | pátek 13.1.2017 18:27 | karma článku: 7,53 | přečteno: 238x
  • Další články autora

Dita Jarošová

Mámagraf /fejeton

6.4.2024 v 20:12 | Karma: 11,25

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

27.3.2024 v 9:50 | Karma: 13,72

Dita Jarošová

Archa panenek...

2.3.2024 v 13:40 | Karma: 14,12

Dita Jarošová

Cucáci

20.2.2024 v 22:04 | Karma: 12,16