Rodiče stáli s ostatními sousedy u rádia, poslouchali zprávy. Šla jsem zrovna pro vodu. Nevím úplně přesně, co vyslechli, ale dle ustarané otcovy tváře jsem pochopila, že je to zlé. Všichni se na mě podívali.
Vzala jsem vědro a utíkala mezi oleandrovými keři ze srázu pro vodu. Snad nikdy jsem tak rychle neběžela zpět, udýchaná jsem se zařadila k posluchačům.
Stále se něco dělo, Evropa se otřásala v základech druhé světové války: Dnes, 6.10.1940 vyhlásila Itálie válku Francii. Od příbuzných z Anglie jsme mnoho zpráv neměli, soused ale slyšel, že se tam bojuje snad letecky.
Pomáhala jsem stále v lazaretu, měla jsem tam nyní hodně známých a dosud nepoznaný pocit potřebnosti. Sestry byly velmi milé, ale chápaly, že jednou z nich se opravdu stát nehodlám. Myslím, že právě letošní červen mě přivedl ke kouření, byl hlad a kouření pomáhalo naplnit trochu žaludek a také k rozdýchání mezi jednotlivými ošetřováními. Uklidňovalo mne to tam. Vittorio, kterého jsem velmi milovala, dostal zásah granátem, měl rozdrcenou klíční kost.
Ve městě bylo mnoho vojska a vřava. Zavřeli školy, kostely, synagogu, začaly deportace. Všude se věčně něco zabavovalo, odváděli se branci. Moji bratři byli naštěstí dosud velmi mladí. Bylo nebezpečno vycházet v podvečer ven, člověk nevěděl, co by ho mohlo potkat. Jednou mne přepadli, ale chodila jsem městem s nůžkami v ruce a útočníka, cizince, jsem drápla dlouhým škrábancem po tváři. Vmžiku jsem zmizela co nejrychleji pryč.
Měli jsme nyní méně všeho, matka přišla o práci, neboť nikdo nechodil na plesy ani do společnosti. Zábava kvetla leda v námořnických barech, kde se však pilo spíše na překonání strachu a také se vojáci vsázeli, kdo tu vojnu vyhraje, můj bráška tam byl jedenou na výzvědách s kluky. Učila jsem je tehdy doma, město nebylo bezpečné. Terst měl tenkráte zhruba 250 000 obyvatel, ale ve skutečnosti jich bylo možná o polovic více díky vojákům.
Lazaretto v Muggia jsem příliš nezanedbávala, jen Vitto nakonec dostal zápal plic a zemřel. Narodila jsem se v osudném roce dvaadvacet.a byla totálně nasazena na nucené práce do Německa. Rodiče to oplakali.
Jednu scénu si dobře pamatuji, když jsem seděla ve vlaku směr Německá říše, viděla jsem, jak Ducciho černokošiláči pochodovali, měli takový ten tupý výraz. Útvar budil respekt až do chvíle, kdy se jeden z koncové řady podsmekl a válel se v blátě. Jeho soused ho ještě nahodil zbytky louže, která musela být velmi chladná.
Vlak byl nacpaný a hlučný, na nádraží se pomalu úřadovalo, kdo kam jede, seznamy byly dlouhé, lidé se dohadovali a překřikovali. Sestřenice Lina mi přinesla víno a talisman- malého klauna do dlaně, koupila ho kdysi na výletě ve Venice. Tak jsem jim všem aspoň mávala, bála jsem se, jak to tam bude chodit...
