Paní Hedvika si dodělala vlasy a zjistila, že nestíhá, ordinace ORL bude jistě nacpána k prasknutí. Rychle ještě nahodila řasy a usedla na sedadlo spolujezdce. Ještě rychle kartu od pojišťovny a za chvíli snad bude slyšet i druhým
uchem...
Před parkovištěm však začala zmatkovat: nevypucovala si zuby, vyšetření bude vyžadovat blízkost jejich hlav, tedy toho doktůrka s arabským cizokrajným jménem Barasam Azimut či Azurit nebo taknějak. Nikdy si jeho jméno nemohla zapamatovat.
Protože byla jinak vcelku pohotová, nacpala si rychle do pusy jednu temnou hašlerku a s kapesníkem v ruce vyběhla z vozu.
V čekárně oproti jejímu očekávání nikdo nebyl. Chtěla si vysvléknout kabát, ale otevřely se najednou dveře a doktor Azimut ji zval dále, aniž by zdravotní sestra kupodivu nikde opodál vězela.
Protože se vše událo v řádu sekund, nestihla již učinit několik důležitých kroků, a tak jala se kukat. Lékař byl malinký a podsaditý, opatrně vložil přístroj paní Hedvice do nosu ve snaze vyčistit její dutiny od patogenního obsahu.
Porazit zánětlivý průběh se jí však nepodařilo, neboť jí při onom úkonu zatrnulo a při slově "kukačka" jí prudce vylétl onen sladký černý náboj z úst a trefil Azimuta přímo do zpoceného plešatého čela až mu brýle leknutím nadskočily. V nastalém tichu potrefený lékař zavrávoral, máchal rukama a zmateně volal:"Čo to je, čo to je...?"
Zrudlá Hedvika na nic nečekala, vyskočila lehce z křesla, ani kabát nemusela popadávat, jak tak rychle zmizela v útrobách zelené myslivecké Dacie. Hašlerky raději vyhodila okénkem a k Azimutovi již nikdy nejela. Měsíc si nos střídavě mazala tee tree olejem, čínskou mastičkou, proplachovala vincentkou.
Začala posléze tedy s jiným sladkým střelivem, rozhodla se kupovat slavie.
