A kdepak máme toho slavného Dytíka? Škádlí mne již dávno dospělý bratr, přičemž děti se tázavě koukají, ve výběhu aktuálně pobíhá samé drobné ptactvo, jinak se, jak se zdá, nic neděje.
Brácha se tím pádem vrátil do roku tisíc devětset devadesát osm, kdy jsem zde v ZOO pracovala na zajímavé a dobrodružné brigádě. Nedávno jsem navíc našla v zapadlém sešitě následující text, takže vám za něj vůbec neručím, že vás pobaví, či zaručí pěkné čtení. Ale víte co? Tak já mu ho věnuju, když mi to takhle předhodil, bratře věnuju ti to, protože se ti to tak líbilo...:)
Ditíku, pocéém! " ječí na celou ptákárnu Pepa Zchvácený, toho času můj školitel v roli chovatel exotického ptactva. Tak já tedy jdu. "Ditíku, Ditíčku, náá, pocéém, dej si červika! " Konečně chápu. To nebylo na mě. Ten povedenej opeřenec se jmenuje taky Dytík, bydlí původně v Africe, nikoliv ve Dvoře. Těší mě. Já jsem taky Ditík.
"Crrchrchrcrkcrrchrr... " "Ptáci!!" Řve do sluchátka trochu zchvácený Pepa snažící se přeřvat řev ptákoše Kakadu moluckého a z druhé strany se ozývá dámské kvílení: "Pana Kalouse prosím na telefon" "Žádný pan Kalous tu zrovna není, já jsem brigádník a neznám ho." Vychrlil to zbytečně rychle.
"Máš ráda ananasovej kompot?" "Ale docela jo." Mávám rukou a zvědavě čučím do bedny s kompoty. "Ty si tedy žerou", Myslím si. Na velké hromadě se tu tyčí piksly s ananasem, meruňkami, jahodami a mandarinkami, samé ami...
"V podstatě ti opeřenci toho sežerou poměrně málo." Dí Pepa Zchvácený.
"Crr crr crr rr... "Ptáci!" Řve zase ten kluk, na druhé straně se ozývá: "Myši." "Přijeďte si dnes pro myši!"
A tak bereme kbelíky a vozejk dvoukolák a letíme na myšárnu rychlostí kulového blesku. Zchvácený způsobně zvoní na zvonek s červenou šipečkou a ze dveří mrká myší řezník, sympaťák v bílém vohozu od krve a s naušnicí v levém uchu. Řehní se a Pepovi přináší kýbl s usmrcenými potkany, myšmi a s křečky. Na vrch přidává ještě několik plastikových sáčků s moučnými červy a s larvami potemníka, do ruky mi vrazí zatavená myšata ve folii a jede se.
Cestou stíháme prolétnout oddělení nočních savců. Dikobraz Pepa mručí vzteky a mláďata´klokana zaječího najednou neumí ani dýchat... Takže znovu na základnu.
Protože jsem ještě nebyla na seznámení s bezpečností práce, kráčím ke správní budově.
Ten chlap, co mi činí přednášku, je fousatej snad i na čele a má brýle.
"Vaše práva" : "Máte právo odmítnout jakoukoliv tadadada....
Rozhlížím se po místnosti: Lahvinky s latinskými názvy, kreslené obrázky opic, kody, tajné spisy, inventáře, seznamy zvířat, chorob, zaměstnanců...
"A všechno musíte zamykat! To víte, už se nám tady našli takoví výtečníci návštěvníci, co chtěli ukrást nějaké to zvíře... No, o hrocha se nebojím, toho nám snad nikdo neukradne..." Chechtá se bezpečák svým vtipům a zcela vážně pokračuje: "Ptáci vám moc ublížit nemůžou, stačí je mlátit koštětem hlava nehlava, ovšem, jak říkám - při-mě-ře-ně!-"
"Jak jsem vám říkal! Poslouchejte nadřízené a chovejte se ohleduplně k návštěvníkům ZOO..."
konec- toť vše. A náhle je ze mne ošetřovatel cizokrajných zvířat, jak také komentuje pátá řádka na pracovní smlouvě.
"Crrchrrvvrchrkrrr..." "Ptáci!" "Položte to, chci opičárnu" ! Ozývá se po drátě, je to stejná linka.
"Crrrchrr...! "Ptáci! " "Vám říkám snad jasně, že žádný pan Kalous se tu nenalézá, tady není ani kalous ušatý, natož Pavel.
"Dytíku pocem..." Ptáček na dlouhých nožkách zobe zrní.
"Vem si deset natvrdo uvařených vajec a oloupej je " Rozhodl Pepa. Hned to druhé vajíčko je syrové, v kuchyni , jak je vidět, mají smysl pro humor."Crrrchrrcrchr"" "Ptáci!" "Omyl, chtěl jsem vodní ptáky" Řve kdosi na druhé straně aparátu. "Pojďte přendat ty šváby!" křikne na nás Jiřina a Pepa hbitě vystřelí. Osobně tedy váhám a otálím, švábi to jsou afričtí nebo egyptští, nebo nevím jací a jsou velcí téměř jako slepičí vejce...
Pepa studuje biologii a vyzná se hlavně v savcích. Sleduje prý vydry svým japonským dalekohledem a někdy, když ho to popadne, jde kroužkovat netopýry. Jak jsme se dozvěděli v nočním teráriu, velkou mo´dou je nyní zavěsit si netopýry v obyvacím pokoji. "Je to fakt hit!" Tvrdí nám známá a jde nakrmit ježuru australskou. "Úžasné, co mají asi zavěšeno v jiných pokojích? " Pomyslím si a hledím na Dytíka, stojícího na jedné noze, zírajícího nepřítomně do zdi.
Přebíráme červy a u mříží se co chvíli někdo zastaví a fakt hláškuje: Třeba paní v červeném: "Poté sém! Vládíku, Lenčo! Tady mají jednoho vycpanýho, tvrdí ta paní v rudém svetru. Pán s manšestrovými siamskými rourami se hádá: "Kdepak, je živej, nohu má amputovanou!" "Chudinka!" rozpláče se malá holčička a i my máme slzy ale spíš smíchu na krajíčku. "Dytíku pocem..." Dytík dostane za odměnu myšátko a opět stojí nehnutě a zcela soustředěně na jedné noze. "Jakej je maličkej!" rozplývá se zhruba stokilová paní nad Dytíkem, který je velký asi jako středně rostlý bažant, jen ty nohy mu přečuhují. "Co je to?" Diví se malý školák s kšiltovkou a mě málem zaskočí ananas v hrudi: "To je mládě od pštrosa" Kategoricky prohlásí jeho otec a vleče ho dál naučnou stezkou...
