Bohumil Pečinka ve svém posledním komentáři v týdeníku Reflex napsal, že pokud by nebylo Paroubka, musel by si ho Mirek Topolánek vymyslet. Popisoval tím stav, kdy současné vedení ODS postrádá silnou jednotící ideu. Bohužel, situace je taková, že celé vládní koalici chybí smysl existence. Jediné, na co stále slepě sází, je většina veřejnosti, která negativně vnímá osobnost Jiřího Paroubka. Otázkou je, zda to stačí k legitimitě vlády spravovat tuto zemi.
Miloš Melčák po hlasování o důvěře vládě, kdy tento podprůměrný a jeden z nejméně pracovitých poslanců, které kdy ČSSD i sněmovna zažila, vstal a řekl své „proti návrhu“, shrnul svůj postoj následovně: „Nechci, aby se Jiří Paroubek dostal zpět k moci.“ Chtě nechtě tak vyjádřil jedinou programovou shodu této vlády, kterou je odpor proti ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka.
Nechme stranou osobní antipatie, které tito dva muži vůči sobě chovají. Starý muž Miloš Melčák měl své pragmatické důvody, proč v sobě našel dosud netušenou odvahu a stal se spolu s další podivnou figurkou naší politické scény – Michalem Pohankou – fakticky čtvrtou, avšak reálně nejsilnější koaliční stranou. Na rozdíl od Vlastimila Tlustého, který se „obchvatem z prava“ snaží o to samé, nemají tito dva poslanci schopnost svůj postoj programově obhájit. Potvrzením jsou i jejich „zásadní“ prohlášení v situaci, kdy umožnili vznik této vlády. Tehdy tvrdili, že chtějí zabránit velké koalici a „zradu“ programu ČSSD v podobě tzv. Agendy 2010. Kdo jim tehdy uvěřil, musí se dnes, kdy se oba stali nejloajálnějšími stoupenci Mirka Topolánka na jedné a Ivana Langera na druhé straně, cítit jako blázen.
Jejich silácká prohlášení směrem k tzv. vládní reformě doznala během několika týdnů zásadní proměny. Z původního naprostého zavržení přešli k mírně podmíněné podpoře. Dnes si oba připravují půdu pro svůj souhlas s tímto vládním „cloumákem“ tím, že veřejně považují za svůj úspěch, že vláda sice zruší tzv. pastelkovné, ale tak nějak to nahradí něčím jiným, v podstatě obdobným. Bůh suď, ale podle mne problém „pastelkovného“, který představuje 80 mil. Kč, není natolik zásadní, aby jím mohl někdo ospravedlňovat svůj obrat a podporu vládě, proti které ve volební kampani vystupoval.
Koaliční politici po hlasování o důvěře vládě vyjadřovali silácky opovržení nad legitimní snahou opozice poukázat na problém, který podle většiny veřejnosti vláda nejen neřeší, ale aktivně k němu přispívá. Prostě není možné, ať je důkazní situace jakákoliv, aby ve vládě setrvával člověk obviněný z korupce. I z toho důvodu, jaké pochybnosti vrhají poslední události na stav naší justice. Tomu mohli a měli zabránit dva lidé, kteří svým přístupem prokázali, že jim schází vedle odpovědnosti i notná dávka politické předvídavosti. Jsou jimi Jiří Čunek a Mirek Topolánek. Ať nyní dopadne kauza Čunek jakkoliv, této vládě již nikdo neodpáře podezření z manipulace a zasahování do vyšetřování. Vláda svým opovržlivým přístupem k opozici a především k ČSSD tak programově a utilitaristicky hloubí společenský příkop, který tady vznikl od voleb v roce 2006. Přitom z tohoto hloubení viní Jiřího Paroubka a nasazuje mu masku aparátčíka a kryptokomunisty. Nejedná se o nic jiného, než o promyšlený marketingový tah, kdy se vytváří obraz nepřítele, který ospravedlňuje kroky, které by za jiných okolností musely znamenat demisi vlády.
Mirek Topolánek, Jiří Čunek, Martin Bursík, Miloš Melčák a Michal Pohanka prostě sázejí na to, že zaženou Jiřího Paroubka do ghetta, že vyhladoví a rozloží ČSSD. Pak bude záležet jen na vnitřních poměrech v ČSSD, zda této vládě poskytne důvod svojí existence. Faktem je, že ČSSD má Melčáků a Pohanků stále hodně. Nevím ovšem, zda po tom všem, čeho jsme v poslední době byli díky této vládě svědky, je v našem zájmu, aby povstali.
