Osobnost se nehledá, ta prostě je anebo není. Už nevím, kdo tuhle moudrou větu pronesl, ale to není podstatné. Podstatné je, že je to premisa pravdivá a nejen proto, že odpovídá stavu, ve kterém se diskuse o příštím českém prezidentovi nachází. Osobně jsem přesvědčen, že existují tři osobnosti, které se pro úřad prezidenta nabízejí. Miloš Zeman, Václav Havel a Václav Klaus. Pokusím se vysvětlit, proč a jaké důvody mne vedou k nadpisu mého blogu.
Miloš Zeman je člověkem, který prokázal, že je schopen prezidentskou funkci zastávat. A to nejen proto, že nese zásluhu na doslova vydupání české demokratické levice z politického suterénu. I když nedokázal dát sociální demokracii jiný jednotící prvek, než své ego, i tak je to zásluha, která formuje české politické poměry do dnešních dnův pozitivním slova smyslu. Svým způsobem – a nyní mi kovaní historici prominou nedovolenou historickou zkratku – se tím přibližuje velikosti Antonína Švehly, který dokázal přetvořit Agrární stranu na jeden z pilířů na kterých byla postavena stabilita první republiky. Kdokoliv bude chtít porovnávat, nechť zapluje do archívů, pročte si články z novin počátku dvacátých let o situaci v Agrární straně, porovná Beranovskou éru konce třicátých let a druhé republiky a zjistí, že to byla právě osobnost Antonína Švehly, která dokázala držet na uzdě latentní a velmi silné antidemokratické proudy v této straně. Nechci říci, že podobná situace vládla v soc. dem. před nástupem Miloše Zemana. Ale politické proudy, které Zeman svým politickým umem a osobností doslova „vyluxoval“ do sociální demokracie, kde se rozmělnily pod tíhou jeho osobnosti, nebyly základnímu vývoji polistopadové mladé české demokracie původně názorově nijak vstřícně nakloněny. Vedle tohoto politického vkladu Miloše Zemana do novodobé české historie stojí i jeho zásadní osobní vlastnost, která odpovídá tradicím českého národa. Totiž respekt ke vzdělanosti. Jeho rozhled a s tím spojený přirozený nadhled je jedna z vlastností, která jej přirozeně zařazuje do množiny prezidentských kandidátů. V neposlední řadě je to jeho pro mne nejmilejší schopnost, která je sympatická všem, kdo sledují vývoj moderní politiky posledních let. Totiž odolat svodům mediálního věku, schopnost postavit se médiím a určovat co je a co není podstatné. I sami novináři – možná v důsledku znechucení nad většinou dnešních politiků, kteří se jim vlezle vlamují do záběrů jejich kamer – s láskou vzpomínají na jeho rádoby silácká prohlášení o „hnoji“ a dalších přirovnáních, co Miloš Zeman neváhal upřímně použít na jejich adresu.Bohužel, jak to tak již v životě bývá, co je největší silnou stránkou, bývá i největší slabinou. Jeho poslední roky poznamenané nepřekonanou zahořklostí zneuznaného génia – a teď nechci vůbec hodnotit, zda se jedná o zahořklost oprávněnou či nikoliv – jej na rozdíl od výše popsaného nejvíce diskvalifikuje od prezidentského angažmá. Důvody, proč zrovna Václav Havel by měl být opět prezidentem, by se daly nejlépe vystihnout pojmem „symbol“. Ano, Václav Havel se stal symbolem našeho politického a společenského vývoje po roce 1989. Ačkoliv jeho volba v roce 1989 byla velmi, velmi podivná, vystihovala atmosféru tehdejších dní. Všichni jsme se tak nějak sami před sebou i před světem styděli za to, že jsme nebyli odvážnější. Že jsme sami přispívali svojí vědomou či nevědomou rezignací k tomu, co se tady odehrávalo posledních dvacet let. A Václav Havel jakoby to cítil a v prvních letech svého prezidentského mandátu do něj vložil vše, co uměl nejlépe – dramatika, režiséra, kulisáka i příležitostného herce. Díky mu za to, protože všechny tyto schopnosti byli pro vytvoření nového obrazu o českém národě potřeba. I v něm však v posledních letech převládl díky politickému vývoji pocit zahořklosti. Toto období nastalo po roce 1992. Syndrom „ukradení Občanského fóra“ určoval krůček po krůčku čím dál tím více jeho politiku a vyvrcholil jeho přerodem ve Václava Havla intelektuála světového formátu. Přiznejme si to, Václav Havel před námi samými utekl do této nové role. Pro něj možná dobře, avšak dnes se stal člověkem, který tak trochu přerostl náš český rybník a zvláště v jeho vyjádřeních z poslední doby na adresu aktuálních politických událostí je vedle nadhledu cítit i jistá špetka pohrdání. A tou by prezident, při všem respektu k oprávněnosti některých jeho výroků, trpět neměl. Netvrdím, že Václav Klaus netrpí žádnou z výše uvedených negativních vlastností, ba právě naopak. Byl to právě Václav Havel, který ve svém tzv. rudolfínském projevu vystihl podstatu svého největšího soka, Václava Klause, aniž by ho ovšem jmenoval, snad nejlépe. Ano, Václav Klaus je typickým příkladem českého maloměstského intelektuála. Ovšem na rozdíl od Havla v tom nevidím nic negativního. Vždyť to byli právě maloměstští vzdělanci, kteří formovali v 19. století naši národní ideu a později i ideu státnosti. A kdokoliv, kdo se bude hádat o to, zda do této množiny patří i Masaryk, nechť si přečte jeho kritické životopisy a podívá se na jeho kariéru dlouholetého, zneuznaného a neúspěšného politika, který byl tolikráte vysmíván a haněn většinou nejen veřejnou, ale i intelektuální. Masaryk tak, jak jej známe dnes, je mýtus. Mýtus, který si zároveň musíme hýčkat, ale na druhou stranu nesmíme při jeho hodnocení ztratit schopnost posuzovat jeho reálnou váhu: průměrný sociolog, příležitostný filosof, ale na druhou stranu také trpělivý politik, hluboce přesvědčený o své pravdě. Právě tahle zarytá trpělivost je vlastnost, která podle mne Klause přibližuje Masarykovi snad nejvíce. I Václav Klaus musel projít pro něj osobně těžkými životními prohrami, avšak vždy dokázal přejít, chcete-li skrýt, tyto osobní prohry, neboť ví, jak vrtkavá je láska davu. Václav Klaus se také stal symbolem naší doby. Průměrný ekonom, příležitostný filosof, který se snaží provokovat zastáváním menšinových názorů. Provokací chce dokázat světu, že i z malých poměrů může vzejít velká osobnost. Nechci Václava Klause nijak heroizovat, ale myslím si, že právě tato jeho snaha je přes všechno, co je mi na ní odporné, tím, co mu dává legitimitu se znovu ucházet o prezidentský post.
