Jsem otřesena a pořád na to musím myslet. I rozhodla jsem se předložit svůj čerstvý, ještě teplý zážitek davům čtenářů k posouzení...
Uplynulé tři dny jsem strávila ve strachu o jeden strakatý psí život. Odpoledne jsem s Rézou trávila na kapačkách na veterině, neb moje kožešinová přítelkyně si po cca 16 letech třeskutého zdraví uhnala žaludeční chřipku nebo tak něco. Naštěstí pro nás všechny se zdá, že léčba zabrala. Vzhledem k tomu, že první fena, Meggy, nás opustila rovněž po skoro 17 letech neochvějného zdraví prakticky ze dne na den- jeden den nic, druhý den konec, báli jsme se opravdu hodně, abychom si to náhodou nezopakovali.
Na klinice nás ošetřoval pokaždé jiný lékař a musím říct, že byli všichni moc hodní. Dnes jsme byli na kontrole, sloužila mladá paní doktorka, a já zažila šok. Réza si vykračovala téměř zvesela, takže jsem poprvé otevírala dveře ordinace bez chvění kolem žaludku. Všeho do času, mohu podotknout.
"No ta má teda hroznou srst," pohoršila se paní doktorka. "Koupete ji vůbec někdy?" Réza, opelichaná stará osoba, navíc po akutních problémech, fakt nevypadala jako modelka. Strachy línala víc než kdykoli jindy, ještě trochu páchla po zvratcích. Ale jako modelka nevypadala ani za mlada. Vždycky vypadala vedle huňaté a lesklé Meggy tak nějak odřeně, prostě jako toulavý vořech, kterým část svého života taky skutečně byla.
"V mrazech ji fakt nekoupu, jenom ji vyčesávám." odtušila jsem s podivem. "Vy si v zimě nemyjete hlavu?" podivila se paní doktorka, "umyju, vyfénuju, a jdu, ne?" Smála se. "Meju, ale já nemám podsadu jako ona," zasmála jsem se já. Ještě pořád se to mohlo zvrtnout do srandy, ještě pořád jsem doufala.
"Ten pes prostě není v dobré kondici. A ty zuby! Hrozný!" Réza byla na řetěze, než se k nám dostala. Má opravdu výdrž, tudíž se ho snažila tak dlouho překousnout, až si obrousila zuby. Má je špatné odjakživa, ale teprve dnes jsem pocítila tíhu osobní viny.
Ale to nejhorší teprve přišlo. "Čím krmíte?" "Vařím maso s přílohami, většinou s rejží nebo těstovinami, sem tam mrkev nebo jinou zeleninu," vzpomínala jsem poctivě, "taky dávám syrové maso. Réza se mnou ráda vaří. Hrajeme košíkovou: já krájím maso a odhazuju, Réza chytá." Réza při slově "maso" začala chtivě bručet a okázale se olizovala. Bodejť, po čtyřech dnech hladovky! " Jaké maso?" otázala se paní doktorka nevěřícně. "Tak naposledy jsem dělala segedín, při čemž Réza samozřejmě nemohla chybět. Takže to byla hovězí kližka a vepřová krkovice." Byla jsem na sebe pyšná. To maso bylo fakt luxusní! Při slovech kližka a krkovice už Réza bručela v kuse jako medvěd. "Držte jí hlavu, ona vrčí!" napomenula mě veterinářka.
"Syrové maso? Dokonce vepřové? Vy sama jíte syrové vepřové?" Přiznám se, že mě nenapadla žádná odpověď. Dostala jsem doporučení na výborné granule. "Někteří lidé mají ke granulím nedůvěru," usmívala se mladá žena. "Například já," přikývla jsem vzpurně. "Ale kdybyste jí je dávala, bude na tom mnohem lépe!" vyslovila naléhavě. Nadechla jsem se. "Paní doktorko, Rozměře je asi devadesát, na naše převedeno. Nebo skoro, nevím přesně. Myslíte, že ji potěší, když ji náhle převedu na granule? Mě by na jejím místě ranila mrtvice, a to mám na rozdíl od ní normální zuby, takže bych je teoreticky měla schroupat spíš než ona!"
Už jsem se jenom dozvěděla, že na vaření pro psa by si netroufla ani ona sama. To si tedy fandím! Že když si fena u stolu vyloudí sousto, je to zlé, to je pro psy vražedné. Syrové maso pak je vysloveně škodlivé. Radši jsem jí neřekla, že Réza onehdá na chatě snědla krtka i s kožichem, čest jeho památce, obávám se, že zaživa, za syrova teda určitě, to mohu odpřisáhnout. Nestihla jsem doběhnout, spolkla ho dřív. Stejně by mi ho asi nevydala.
První fena se dožila bezmála sedmnácti, druhá zatím šestnácti, doufám, že to bude ještě více. Členové rodiny se vším všudy.
Dneska poprvé jsem si ale připadala jako zavrženíhodný tyran těchto nevinných přátel člověka.
