Ještě se celá třesu. Ještě mi nepřestalo mlátit srdce. A ještě stále jsem nedokázala vyhnat zimnici, která se do mne dala. Nepomohla ani horká koupel, ani grog. Nemá smysl přemítat, jestli se hodí, abych o tom psala. Nejenom jestli to někoho může zajímat, ale hlavně z hlediska etiky... Nevím.
Byl to velmi živý sen. Zdálo se mi, že zemřel můj velmi blízký příbuzný. Seděla jsem na židli v jeho pokoji a doufala jsem, že se probudím. I v tom snu jsem doufala, že je to sen. Leč nebyl. Zničeně jsem se rozhlížela po pokoji, a naprosto živě jsem si říkala, jak je dobře, že jsem mu vyprala a převlékla peřiny. Že si ještě užil voňavých cích. Vyčítala jsem si, co jsme si spolu neřekli. Co jsem neudělala, ač jsem mohla. A měla. Zničující sen.
Jak jsem byla šťastná, když jsem se probudila! Sice ztuhlá hrůzou, ale to se poddalo.Letěla jsem k telefonu, ten ale na druhém konci nikdo nezvedal. Asi vyspává, pomyslela jsem si. Uvařila jsem tedy hrnec v naší rodině všeobecně oblíbené kulajdy a vydala se přesvědčit na vlastní oči, jen abych ten šílený sen úplně smazala...
Projížděli jsme se synem tramvají kolem domu, kde jsme hodlali vykonat uklidňující návštěvu, a ve mně hrklo: vchodové dveře byly dokořán, zapřené zřejmě rohoží, před domem sanita a dvě policejní auta! Nenápadně jsem pohlédla na syna. Bylo vidět, že myslí na totéž co já. Nejenom kvůli snu, který jsem mu ráno vyprávěla; vzhledem k přírodním zákonitostem máme někde v koutku duše ukrytý strach, který průběžně zatlačujeme hluboko do podvědomí. Teď se vynořil v nebývalé síle a rostl a rostl, až nám přerostl přes hlavu.
První, co mě napadlo: utéct co nejrychleji a co nejdál! To jsem ale dost dobře nemohla.
Druhé, co mě napadlo: poslat syna co nejrychleji co nejdál. Sice je oficielně dospělý, ale tak dospělý jako já, přecejenom ne, uchránit ho, alespoň protentokrát! Syn, ač neobvykle povadlý, odmítl.
Hned při vstupu do domu nás omráčil silný zápach. Ve výtahu bylo zrcadlo, v němž se odrážely naše doslova zelené obličeje, ve dveřích pak malé okénko, kterým jsme na poslední chvíli zahlédli, jak na chodník zajíždí černé dlouhé auto. Ruce, ve kterých jsem svírala hrnec s horkou polévkou, jsem měla ledově ztuhlé, jako by ve výtahu mrzlo. Možná, že skutečně mrzlo, navíc trvalo celou věčnost, než jsme vyjeli do pátého patra. „Jestli je to u nás, tak se otočíš a pojedeš domů, jo,“ řekla jsem potichu synovi, a ten znovu zavrtěl hlavou.
Dveře bytu byly zavřené. Zápach, linoucí se celým domem, zesílil k nevydržení. Na zvracení. Na omdlení!
Syn odemknul. Bylo zamčeno na dva západy. Vešli jsme do předsíně a zavřeli za sebou. Ucítili jsme vůni domácího perníku a zaslechli hlas rádia. Pak se rozrazily dveře pokoje a ozvalo se: „No, že už jdete! A právě včas! Dáme si kafe a perník!
Složila jsem se na lavičku v předsíni a dýchala a dýchala.
Když asi tak po hodině zazvonila policie, už jsem zase byla schopná mluvit. Dřívější zápach se nyní mísil s vůni nějakého – asi dost silného-dezinfekčního prostředku. Ano, paní, kterou našli mrtvou v bytě o patro níž, jsem znala. Dokonce jsem zřejmě byla poslední, kdo s ní mluvil. Když jsem odsud v pátek odcházela, potkaly jsme se u vchodu. Vzpomínám si, jak na mě byla velmi příjemná, dokonce jsem jí řekla, že je hodná. A myslela jsem to vážně. Poprvé v životě se chovala k někomu mile. Jako by chtěla popřít celý svůj dosavadní život. Jako by se chtěla rozloučit, napadlo mě. Podle všeho jí zbývalo pár hodin z jejího osamělého pětaosmdesátiletého života... Hodně o tom přemýšlím. Každopádně jsem z nějakého důvodu hrozně ráda, že jsme se takto setkaly.
Hlavně jsem ale ráda, že se nenaplnil můj zlý sen. A že snad mohu ještě dost udělat pro to, abych si jednou nemusela vyčítat, tak jako v tom snu.
