Moje rodina vybavila mě malým sebevědomím, množstvím dědičných chorob a strachem z lidí. Křídla mi polámala s takovým důvtipem, že pro další zájemce bylo už slovy hračkou dorazit je docela.
Plazit se životem s jejich torzem, které za mnou šustilo při každém kroku, bylo stejně hrozné, jako je později pracně léčit. Peříčko k peříčku na perutě vyztužené dlahou mnoha terapií. Nikdy už nebudou létat, jak by měly. Jsou těžké, těžké, nejsou nepromokavé, a pořád bolí. Nikdy už nebudu létat.
Nicméně už je mám, křídla moje, i když pořád trochu bolí, a většina lidí na první pohled nepoznají, že je to šidka, sluší mi docela, a zkrátka a dobře- s trochou léků všeho druhu mohu hopkat životem a předstírat sobě i druhým, že užuž vzlétnu.
Ač se to jeví jako povrchní, má to hluboký význam a smysl: ostatní to totiž nevýslovně, asi neodolatelně táhne- dobíjet načaté a bolavé. Kapka krve na zádech poklované slepice.
Moje rodina vybavila mě malým sebevědomím, množstvím dědičných chorob a strachem z lidí. Křídla mi polámala s takovým důvtipem, že pro další zájemce bylo už slovy hračkou dorazit je docela. Zvláště když jsem v sobě měla od narození hluboce vbušenou myšlenku: to je moje vina. To já. To všechno já..
Člověk se snaží a snaží, dokonce tak, že sám sebe málem zatratí. Pak přijde zázrak a...procitne. A už se nesnaží. Nemohla jsem si vybrat, kam se narodím, ale mohu si vybrat, kde žít, umřít, do jisté míry, tedy, samozřejmě. A já už mám vybráno. Jsou mi fuk všechny pomluvy, naschvály; jak mě to mohlo někdy vůbec zajímat? Z rodiny se stanou cizí, docela cízí lidé. Cizejší než kdokoli jiný. A samota nepřichází. Samota tu totiž byla vždycky.
Úleva. Chuť do života. Žít! A jasno: UŽ NIKDY! Zlá zpráva: NIKDY...
Svědomí mám čisté, kdyby se někdo ptal.
Jenom vzpomínky mě občas bodnou u srdce.
