Tento blog je věnován mému otci, který si tak krásně (Hrabalovsky) uměl užívat života, na rozloučenou...
Pobíhali jsme pod okapem s otevřenými náručemi a úzkostně pohlíželi vzhůru. Na střeše chaty ve výšce, která zhruba odpovídala prvnímu patru, se čile otáčel můj bezmála třiaosmdesátiletý otec s poctivou třímetrovou kulatinou v dlaních. V nestřeženém okamžiku vylezl po vlastnoručně sbitém žebříku, aby odstranil nánosy jehličí z okolních borovic. Pyšně se rozhlížel po kraji a nenechal se žádným způsobem ze střechy odstranit. Slezl až poté, co pečlivě vydrápal i to nejmenší smítko z vlnek eternitové pokrývky, slezl svépomocí, na naše vztažené paže nereagoval. „Nedělejte ze mne nemohoucího starce, laskavě,“ utrousil popuzeně a odešel do sklepa.
Nechali jsme ho tam až po složení slavnostní přísahy, že nejde čistit studnu, což nebylo ani zdaleka tak nepravděpodobné, jak by se někomu mohlo zdát. Za chvíli se ozvaly děsivé zvuky, skřípání, vrzání. Ze vrat sklepa pomaloučku vyjížděla plachetnice na podvozku, taženém navijákem. Otec neúčastněně točil klikou. Požádal nás, abychom mu pomohli nasadit stožár, na což měl speciální grif: jeden člověk stál na balkóně a držel pomocí lana stožár, dosahující ke hřebeni střechy, druhý upevnil stožár dole. Často jsem v této činnosti osobně otci pomáhala, ale vždy jsem byla tím člověkem na balkóně; i to byla fuška. Stožár se pyšně vztyčil, otec natáhl plachty včetně spinakru, a – jediný ústupek- požádal nás, abychom mu pomohli jeho milované monstrum dotlačit na pláž. Nechal se odstrčit od břehu, spustil kormidlo, a obratem zmizel z dohledu.
Tu plachetnici si, jen tak pro zajímavost, nadělil k sedmdesátinám. Celý život po ní toužil, až se dočkal. Bylo by to hezké, kdyby se ovšem nejednalo rovnou o plachetnici závodní, což otec velkoryse pominul. Naskytla se mu příležitost získat od vysloužilých závodníků a za snesitelný peníz tuto loď, což byl prakticky zázrak, tak takovou maličkost, jako zvládnout její řízení, nebude vůbec řešit. To se poddá!
Poddalo se to po jednom létě. Kolikrát tehdy otec svůj koráb převrhnul, by již nikdo nespočetl. Kdykoli vyplul, byly břehy rybníka hustě obsazeny vděčnými diváky; málokdy se nedočkali, nutno ovšem podotknout, že otce pokaždé i s plachetkou dopravili do bezpečí... Pak se otec s lodí dokonale sžil a jeho štěstí bylo nekonečné.
„Mělas jet s ním,“vyčítal mi přítel, který už při letmém pohledu zjistil, že plachetnice je pro dva členy posádky, pokud by měla být bezpečně ovládaná. „Celá žhavá!“ vykřikla jsem. Zatímco já preferuju klidnou jízdu na dohled od naší pláže, za mírného pofukování teplého větříku, otec zásadně vyjíždí nejlépe před bouří, kdy vlny šplouchají přes příď, a brutálně oře cik cak celou vodní plochu od hráze k hrázi.
Nakonec jsem se přecejenom nechala převézt na kánoi k plachetnici. S nemalými obtížemi jsem si přelezla do toho šíleného stroje, přičemž hlavní moje starost spočívala v tom, aby to necuklo dřív, než dostanu do plachetnice i spodní polovinu těla, což nebývá v podobných situacích nutně pravidlem, otec mi potěšeně udělal místo u kormidla a zakvedlal hlavní plachtou, aby nabrala pořádný luft, což se dokonale zadařilo. Odkopli jsme kánoi a vyřítili se vpřed.
„To je přece krása, podívej,“ kochal se otec u hráze, porostlé sto let starými duby. Celý rybník měl jako na dlani. Ještě před pěti lety ho takto na délku přeplaval, na konci pak vylezl a přišel v trenýrkách pěšky zpět, což v zásadě odpovídalo chůzi přes tři vesnice. Snaživě jsem šmidlala kormidlem i šňůrami od plachty a snažila se neskončit na některém z dubů. „Hele, táto, pěkný to tu je, což o to, ale radši bych odjela kus dál, dokud o tom ještě rozhodujeme my. „No jo, tady se točí proudy,“ souhlasil otec. „Tak si to dej na zadní vítr, povol, a pevně drž kormidlo! Užijeme si to!“
Poslechla jsem, a zatímco jsem vší silou držela ručku kormidla, jejíž konec jsem si prakticky zabodla mezi obratle, abych si pojistla, že se mi nevysmekne, nevěřícně jsem zírala, jak otec přelézá po celé délce lodi a šplhá na příď. S námahou se napřímil, zaklínil nohama, rozpřáhl ruce, kterými se nedbale zachytil lan, a šťastně nastavil tvář větru. „Kam se hrabe Titanic!“ volal blaženě a já, škubající kormidlo zaražené teď už v ledvině, taky řičela, strachy. „Povóóol!“ řval otec, protože chtěl letět ještě rychleji. „Pomóóoc!“ řvala jsem já, protože jsem se už viděla bublající pod převrženou lodí, a zadní vítr se se mnou odmítl bavit o případných změnách. Profrčeli jsme kolem naší pláže, na které řval přítel se synem, hbitě nasedající na kánoe.
Setkali jsme se s nimi na zpáteční cestě někde uprostřed rybníka. Všichni jsme pádlovali, neb záhadně přestal foukat vítr- zřejmě se za nás někdo modlil tak intenzivně, že nastalo bezvětří, pak jsem si přelezla, kluci dali plachetnici s dědou na lano a pomaloučku jsme se vraceli domů. Otec zářil, celý zjihlý, zaseknul kormidlo do jedné polohy a taky mírně připádlovával, aby nebyl za parazita, jak pravil. Bylo naprosté ticho, neb nikdo nebyl mocen slova. Otec rozkoší, zbytek rodiny nervovým vyčerpáním.
„Takhle se to má,“ poliboval si otec, „všechno si užít naplno! Všechno! Pořádně! Jen tak to má cenu, žádné crcání s tím životem!“
