Začínat znova - dá se tak v každém věku? Jaké jsou rozdíly? A má-li pak to vůbec smysl? Má to vůbec smysl?
Jsem chronický začínač tzv. znovu od začátku. Co bylo v mládí výzvou, přinášející úlevu nad změnou k lepšímu, možná i radostnou záležitostí, to když se ukázalo, že této změny, a hlavně kroků vedoucích k ní, jsem mocna, po padesátce vůbec netěší.
Zkrátka a dobře- po padesátce být postavena opět na startovní čáru nas..., naštve.
Chybí mladický elán, bojovnost, kreativita. Chybí síly a někdy i zdraví. Optimismus, nebo alespoň víra, že to může dopadnout i dobře! Někomu chybí všechno. A tak zírá na startovní čáře, kolem sebe mládež, něco jako když jsem v padesáti dělala řidičák se samými osmnáctiletými vysmátými natěšenci, připadá si jako starý, chorobně načechraný holub v rohu chodníku, který se choulí do sebe. Někdo ho chce znovu nacpat do vejce, aby se vylíhnul, naučil se polykat měkké červy od rodičů, pak aby si sháněl jídlo sám, sám se postaral o vlastní mláďata,...Furt a pořád a imrvére dokola. Kdo to má vydržet?
Taky se nechám nacpat do vejce. Asi. A hezky všechno od začátku. Neptejte se mě na elán, zdraví a podobné nesmysly. Kde nic není, ani čert nebere, natož aby se o tom dalo psát. Až se vylíhnu, čeká mě kromě starosti o mé vlastní červy ještě spousta starostí o červy druhých, kteří si netrpělivě počkají, až se vyklubu, a tak k dále.
Možná budu zase pták Fénix.
A možná přiletí poštolka.
